Lov Sireny.

Ji o polednách zřeli ve vln hloubi,

tam svítilo to jako úběl čistý,

jak spadlá hvězda kmitalo to místy,

kde v prázdnou škebli starý triton troubí.

Dva fauni – šklebem divná hrůza snoubí

se v jejich tazích – skrz vln amethysty

síť velkou vrhli, kapradin kde listy

a mořská tráva světlý pruh ten vroubí.

A táhli s obří silou zas a zase,

síť praská, vrbový prut ohýbá se,

a v síti leží nahé tělo víly.

Vlas zlatý, pyšný bok – však pod ním, běda!

se šupinatý, hnusný ohon zvedá.

Div leknutím síť nazpět nepustili!