Lov srdcí.

Nad ohněm rudým sedí stráže,

jsou samý vtip a smích,

je živý hovor k sobě váže

o pletkách milostných,

o sladkých pannách tichých

s kadeří jako len,

o slibech marných, lichých,

jež dány žertem jen.

Na rožni tam se škvíří

velkého skopce půl,

pečeně vůni libou šíří

pro panský vhodna stůl

a dráždí chřípí chase

slibujíc skvělý hod,

jenž sotva bude zase

v životě plném psot.

Císař jde kolem chorý, slabý,

zlomený jako stvol.

Stín reka mdlý a chabý,

sám ztělesněný bol.

Vojínů zájem rázem vzbudí.

Hned povel sergent dá

s ohnivým okem, mužnou hrudí

a četa poctu vzdá.

Císař se chvíli sem tam dívá,

zří pevně v každou líc,

zrak strážců nedůvěru skrývá,

nepřítel hledí vstříc.

Má odpor pohrdáním minout?

Stačí pár dobrých slov,

na pozdrav rukou vlídně kynout –

a zdaří se pak lov.

Uloví jejich srdce, lásku –

učiní dravec lup, –

dá pýchu svou zaň s chutí v sázku,

s ním vzlétne jako sup.

Odnese kořist na skal témě,

jež v nedostupno ční

nesmělé touze synů země –

– tam spár svůj zatne v ni.