LOVCI KRÁSY.

Je do noci zakleta něha

květů i stromů i trav.

V mlčení do tmy si lehá

pták snění, Zlatohlav...

Kol krása spí uzavřena

a kvete úsměvy.

Kým nově objevena,

komu se objeví?

Kol zlákaných do šílenství

jde lovců na tisíc...

Co smrt? Co protivenství?

Jen skryté jít kráse vstříc...

Pták Zlatohlav roste a zdvihá

se z ohně měnivých per...

Co světlo, je blesků rýha,

co rozlet, to k výším směr...

Vše v jeho žhne osvětlení,

kraj, lesy a údolí...

To požárů naladění

jak nově zabolí...

Pták Zlatohlav sluncem hoří.

Teď shasíná, ztracen v dým...

Ó lovče, na rychlém oři,

zda zmoudřels tajemstvím?

Zda krásu jsi uviděl nově

se smát neb zaplakat?

Zda ucítils v živém slově

představu žhnoucí plát?

Zda mrtvou a vodou živou

jsi vraždil, bys oživil?

Ó lovci, s touhou divou,

kdo z vás tak šťasten byl?