LOVEC

Jen tu a tam, v stínu,

mihne se milá tvář,

jak paprsk bys chytal,

zachytíš úsměv.

Jsi lovcem motýlů –

i jeho nezdar máš –

nelapíš kořisti,

však dotekem setřeš pel.

Jen tu a tam, ve snu

přijde tě navštívit krása.

Chtěl bys ji uvěznit

pod zavřenými víčky

jak milenec milenku v náručí.

Cítíš svou lehkost,

na stéblu plyneš

do moře snů.

Výkřiků pod vodou neslyšet...

Vědomě toneš

a nedychtíš záchrany.

Vždyť záchranou šerý je den;

střízlivý pohled vrhne ti do očí,

rukou od snů pokyne,

přikrčí v tobě radost

a do ruky vloží ti poutnickou hůl.

Chtěl bys ji zasadit

do světa představ,

aby ti vyrostla v strom.

Poutnická hůl, symbol života,

nevzkvete, nedá ti plodu.

Svými ji ověnči sny

jak růžencem v modlitbě ruce,

po zrnku zrnko pouštěj,

až utvoří kruh,

a tu a tam v stínu,

tu v paprsku zas

jdi se svým snem

za kořistí krásy.