LOVEC

A právě na podzim, když réva dozrává

jen v svitu měsíce, almužnou pohrdej.

Tvé srdce nečekej, až v jeho vinici

zář padne soucitná léta, jež odchází.

Zbraň vezmi v komoře a kabát kožený,

zahvízdej, zavolej psa, druha věrného.

Odejdi do kraje, kde v stráni narudlé

jak v tváři pijáka chrup svítí bílých bříz.

Tam jeřáb zkrvavil bok bílé silnice

a krve krůpěje schnou v křídle koroptvím,

tam zajíc zrousaný a svátý s větve list,

ten motýl nemocný a těžký podzimu,

i děvče z hospody jak liška ryšavá

drsnou rzí jeseně myslivce potěší.

Ba, právě na podzim, když réva dozrává

jen v záři měsíce, almužnou pohrdej.

Nos touhu v srdci svém jak usmrcenou zvěř,

již složíš pod stolem znavený navečer

v hospodě neznámé, hlučící pochvalou.

Když réva dozrává jen v záři měsíce,

hleď moudrým být s kořistí u nohou.