Lovec.

Žas velký Jana Leonarda jal,

když lovce podivného zuhlídal.

Jej osloviti váhal okamžik

a již naň jásavě a toužně vzkřik’:

„Ó, Pane můj, ó, sladký Ježíši,

nač luk ten neseš zemských do říší?

Kam pustit hodláš s pružné tětivy

ten dobývavý šíp svůj ohnivý?“

Jak ten, kdo málo od svých uznáván,

děl zvědavému s něžnou výtkou Pán:

„Je možno, abych lásky byl kdy syt?

Jdu sobě nových srdcí nalovit.“