Lucca Signorelli.

„Já šílený kles’ k tvému loži

a ptal se, proč mi Bůh tě dal?

Tak mlád, tak sličný, sám prst boží

tvé tahy v prachu rýsoval.

V tom zemském prachu, z něhož Adam

proč – rovněž nevím – čelo zved’;

žil’s dvacet let – a já teď padám

k tvým nohám s duší plnou běd,

ó dítě, synu! Naposled!

Jak často nad svou skloněn prací,

kdy v stínech hasnul slunný den,

jsem ptal se v tiché resignaci:

Nač obsah? Já zřím formu jen!

Mé zvlnilo se bolem ňadro,

já zachytit směl pouze rys;

tvar slupka jest a všecko jádro,

my tvar jsme, jádro, Bože, ty’s! –

Ach, jak jsem býval šťastný kdys!

Já spokojil se pouze s tvarem.

Na zevnějšku můj utkvěl zor

a celé duše svojí žárem

mnou objat každý v světě tvor.

Jen stihnout čáru v její vlně,

ji provždy v blánu, v plátno vrýt,

jen formou cele žít a plně,

v tom umělcem a tvůrcem být!

A obsah? Jádro? – Klamný cit!

Šel život jako řeka kolem,

já umění své, zrcadlo,

mu nastavil a hvozdy, polem,

co v jeho plochu upadlo,

jsem zformoval v ty pevné tvary,

já v kronikách jsem starých čet’,

já na Pathmu stih’ Jana žáry

i Dantův mezi hvězdy let.

Proč? K čemu? – V bázni mlkne ret.

A zatím ty’s můj rostl synu,

jak roste drobný kvítek luk

ve mohutného dubu stínu,

zdroj radostí mých – nyní muk!

Já těkal obrazností v dáli,

bych úhlem chyt’ zjev prchavý,

ty u mých noh si hrával malý,

já sleduje své postavy

jsem nevšim’ si tvé zábavy.

A přece ty’s byl život pravý!

To ostatní vše pára, sen!

To cítím, skloněn u tvé hlavy,

již neoslní více den.

To cítím, však mé celé žití

se vzpíná zas, já tyčím plec,

nechť snům jsem žil, já dál chci žíti,

v nich byl můj pravý život přec –

Ach, jakýs krásný umrlec!

Pryč! Dolů, rubáši ty bílý,

má pěst rve každý šat i svor;

zrak vytřeštěn se k tobě chýlí,

můj hochu! – Ty jsi krásy vzor!

Tak, zde mi budeš nahý ležet,

než zvěčním údů čár i sklon,

mráz děsu bude tělem běžet,

však z říše uměn sladký tón

jej zdolá: Syn můj! On to, on!

Vím nyní, proč Bůh stvořil tebe,

proč dny tvé protáh’ k poledni,

proč rázem otevřel ti nebe,

ty modele můj poslední!

Já otcem také božské krásy!

Mým dílem těchto údů květ!

Zde uvězním tě v příští časy,

bys obdivem byl příštích let! –

Pak políbím tě naposled!“