LUČINA

U říčky v houští lovím raky

a za mnou v slunci lučina.

Co pestrých květů mámí zraky –

co tráva, to je květina.

Ten koberec sem spadl z ráje,

v něm vyšití jsou motýli,

toť prales květný, travin háje –

kdo zbloudí v nich, ten zešílí.

A vůně! Vůně nektarová!

Tak z hlubin hruď si oddechá,

okřívá k žití jako nová –

vše balzám! Rozkoš! Utěcha!

Jen něčím snění zakaleno,

jen jeden žal jde duší mou:

Že vše ta krása uschne v seno

a že ji krávy sežerou...