LUČNÍ STEZKOU

Mez zdobí pomněnky a skromné sedmikrásy,

kol houštin vrbových se stuha řeky vine,

až k prahu obzoru se vlní žluté klasy,

pod hájem jezero jak achát v sítí kyne.

Z lip korun u cesty je slyšet hovor ptáků,

na domky vesnické se kostel s vršku dívá,

a skřivan s pole lnu si zalét’ do oblaků,

z nichž perlivý svůj zpěv do klína země schvívá.

V té lázni hřejivé, v níž mladý kraj se koupá,

– jak dívka spanilá, jež odhaluje vnady –

plá pohled nadšením a duše v blankyt stoupá.

Tak zářný, roztoužen, jda vlídnou luční cestou,

sním šťasten dětinsky, že ubírám se tady

do přívětivé vsi, v mír zahrad, za nevěstou.