Lucretius.

V něm nesmírné vře velké opojení,

v něm žití přebytek se k slovu hlásí,

v něm hvězdný prostor, okřídlené časy

se stýkají ve látky tvůrčím chvění.

V něm velká Venuše spí. V její snění

se dívá budoucí věk síly, krásy,

a život v stromy, skály, bahno, řasy

a v chaos vlívá její políbení.

On první zpíval velkou píseň hmoty

a nepřekonán dál ji zpívá posud,

jek moří, vichrů hlas, to její noty!

A věky jdou jak písek přesýpací,

a bozi jdou jak stíny, bledne osud

a hmota zpět v své dědictví se vrací.