LUDIŠE a LUBOR.

Znamenejte staří mladí,

o půtkách i o sedání.

Býval druhdy kněz Zalabský,

kněz slavný, bohatý, dobrý;

tento měl jedinou dceru,

sobě i všem milou velmi.

Ta dci na div sličná byla.

těla urostlého krásně,

líce měla ovšem bílé,

na lících ruměnce květli;

oči jako nebe jasné

i po její bílé šíji,

vlasy zlatoskvoucí vějí,

u prstencích skadeřeny.

Aj druhdy kněz káže poslu,

by se páni všickni sněli,

na hrad, na hody veliké,

I když byl den ustavený,

sněli se sem všickni páni,

z dalných zemí, z dalných vlastí,

na hrad k knězi na ty hody;

zevzněl hlahol trub i kotlů.

Páni ku knězi se hrnou,

poklonili se tu knězi,

i knění i krásné dceři,

za předlouhé stoly sednou,

každý dle rození svého.

Nosili se jídla divá,

i nosili pití medná;

bylo hodování hlučné,

bylo hodování slavné.

Rozstoupí se síla v oudech,

rozstoupí se bodrost v myslech.

V ty doby kněz vece panům:

„Muží, nebudiž vás tajno,

z jakých příčin ste se sněli,

statní muží, já chci zvěsti,

jací z vás mi nejužitečnější.

V míře válku moudře ždáti,

vždy jsou nám sousedé Němci.”

Dí kněz, přetrhne se ticho,

od stolů tu vstali páni;

poklonili se tu knězi,

i knění i krásné dceři.

Kotly, trouby slyšet znova.

Vše se ku sedání strojí:

tu před hradem v šíré louce,

vzvejši na pavlači krásné

seděl kníže s starostami,

sedě knění s zemankami

i Ludiše se slečnami.

I káže kněz zemanům svým:

„kdo chtí první na sedání,

ty já kněz sám ustanovím.”

I káže kněz na Střebora,

Střebor Ludislava zývá.

Vsedali oba na koně,

vzali dřevce ostrých hrotů,

prudce proti sobě hnali,

dlouho spolu zápasili,

že dřevce oba zlámali;

i tak uondani byvše

oba z drahy vystoupili.

Zevzněl hlahol trub i kotlů.

I káže kněz zemanům svým,

kdo chtí druzí na sedání,

aby knění stanovila.

Knění na Srpoše káže,

Srpoš Spitibora zývá,

Vsedali oba na koně,

vzali dřevce ostrých hrotů,

i hnal Srpoš v Spitibora,

vysadil jej z tvrda sedla;

sám se s koně rychle vrže,

oba tu dobyli mečů:

ráz po ráze v černé štíty,

jiskry vzprchnou z černých štítů;

Spitibor Srpoše sekl,

Srpoš v chladnou zemi padl.

I oba jsou unaveni,

oba z drahy vystoupili.

Zevzněl hlahol trub i kotlů.

I káže kněz zemanům svým,

kdo chtí třetí na sedání,

by Ludiše stanovila.

Kněžna na Lubora káže,

Lubor Bolemíra zývá.

Vsedali oba na koně,

vzali dřevce ostrých hrotů,

ruče v ohradu se hnali,

proti sobě zaměřili,

srazili se oštěpoma,

Bolemír se s koně kotí

štít mu daleko zaletěl;

odnesou jej chlapi z drahy.

Zevzněl hlahol trub i kotlů.

Lubor na Roboše zývá,

Ruboš ruče na kůň vskočí,

prudce na Lubora žene,

Lubor kopí mečem přeťal,

křepce v helm mu vrazil ránu,

Ruboš vazem s koně spadl:

odnesou jej chlapi z drahy.

Zevzněl hlahol trub i kotlů.

Lubor na zemany zývá:

„kdo se chtějí semnou bíti?

těm v ohradu semo jeti.”

I byl hovor mezi pány,

Lubor na ohradě čekal;

vytknul Zdeslav dlouhé dřevce,

i na dřevci tuří hlava.

Vskočil na oř jarobujný,

hrdivými slovy vece:

„Praděd můj zbil diva tura,

otec zahnal Němců zbory;

skusí Lubor chrabrost moji.”

I tu proti sobě hnali,

hlavama v sebe vrazili,

aj oba tu s koňů spadli.

Rychle zde meče dobyli,

opěšali zápasili;

křepce mečema máchali,

kol se rozléhali rázy.

Lubor se k němu přibočil,

mečem krutě v helm mu sekl,

helm se rozkočil v dva kusy,

mečem v meč udeřil ránu,

i meč vzletěl za ohradu,

Zdeslav se na zemi vrže.

Zevzněl hlahol trub i kotlů.

Obklíčí Lubora panstvo,

i vede jej před knížete,

před knění i před Ludiši:

Ludiše mu věnec staví,

věnec z dubového listí.

Zevzněl hlahol trub i kotlů.