LUDIŠE a LUBOR.
By neznámý
Znamenejte staří mladí,
o půtkách i o sedání.
Býval druhdy kněz Zalabský,
kněz slavný, bohatý, dobrý;
tento měl jedinou dceru,
sobě i všem milou velmi.
Ta dci na div sličná byla.
těla urostlého krásně,
líce měla ovšem bílé,
na lících ruměnce květli;
oči jako nebe jasné
i po její bílé šíji,
vlasy zlatoskvoucí vějí,
u prstencích skadeřeny.
Aj druhdy kněz káže poslu,
by se páni všickni sněli,
na hrad, na hody veliké,
I když byl den ustavený,
sněli se sem všickni páni,
z dalných zemí, z dalných vlastí,
na hrad k knězi na ty hody;
zevzněl hlahol trub i kotlů.
Páni ku knězi se hrnou,
poklonili se tu knězi,
i knění i krásné dceři,
za předlouhé stoly sednou,
každý dle rození svého.
Nosili se jídla divá,
i nosili pití medná;
bylo hodování hlučné,
bylo hodování slavné.
Rozstoupí se síla v oudech,
rozstoupí se bodrost v myslech.
V ty doby kněz vece panům:
„Muží, nebudiž vás tajno,
z jakých příčin ste se sněli,
statní muží, já chci zvěsti,
jací z vás mi nejužitečnější.
V míře válku moudře ždáti,
vždy jsou nám sousedé Němci.”
Dí kněz, přetrhne se ticho,
od stolů tu vstali páni;
poklonili se tu knězi,
i knění i krásné dceři.
Kotly, trouby slyšet znova.
Vše se ku sedání strojí:
tu před hradem v šíré louce,
vzvejši na pavlači krásné
seděl kníže s starostami,
sedě knění s zemankami
i Ludiše se slečnami.
I káže kněz zemanům svým:
„kdo chtí první na sedání,
ty já kněz sám ustanovím.”
I káže kněz na Střebora,
Střebor Ludislava zývá.
Vsedali oba na koně,
vzali dřevce ostrých hrotů,
prudce proti sobě hnali,
dlouho spolu zápasili,
že dřevce oba zlámali;
i tak uondani byvše
oba z drahy vystoupili.
Zevzněl hlahol trub i kotlů.
I káže kněz zemanům svým,
kdo chtí druzí na sedání,
aby knění stanovila.
Knění na Srpoše káže,
Srpoš Spitibora zývá,
Vsedali oba na koně,
vzali dřevce ostrých hrotů,
i hnal Srpoš v Spitibora,
vysadil jej z tvrda sedla;
sám se s koně rychle vrže,
oba tu dobyli mečů:
ráz po ráze v černé štíty,
jiskry vzprchnou z černých štítů;
Spitibor Srpoše sekl,
Srpoš v chladnou zemi padl.
I oba jsou unaveni,
oba z drahy vystoupili.
Zevzněl hlahol trub i kotlů.
I káže kněz zemanům svým,
kdo chtí třetí na sedání,
by Ludiše stanovila.
Kněžna na Lubora káže,
Lubor Bolemíra zývá.
Vsedali oba na koně,
vzali dřevce ostrých hrotů,
ruče v ohradu se hnali,
proti sobě zaměřili,
srazili se oštěpoma,
Bolemír se s koně kotí
štít mu daleko zaletěl;
odnesou jej chlapi z drahy.
Zevzněl hlahol trub i kotlů.
Lubor na Roboše zývá,
Ruboš ruče na kůň vskočí,
prudce na Lubora žene,
Lubor kopí mečem přeťal,
křepce v helm mu vrazil ránu,
Ruboš vazem s koně spadl:
odnesou jej chlapi z drahy.
Zevzněl hlahol trub i kotlů.
Lubor na zemany zývá:
„kdo se chtějí semnou bíti?
těm v ohradu semo jeti.”
I byl hovor mezi pány,
Lubor na ohradě čekal;
vytknul Zdeslav dlouhé dřevce,
i na dřevci tuří hlava.
Vskočil na oř jarobujný,
hrdivými slovy vece:
„Praděd můj zbil diva tura,
otec zahnal Němců zbory;
skusí Lubor chrabrost moji.”
I tu proti sobě hnali,
hlavama v sebe vrazili,
aj oba tu s koňů spadli.
Rychle zde meče dobyli,
opěšali zápasili;
křepce mečema máchali,
kol se rozléhali rázy.
Lubor se k němu přibočil,
mečem krutě v helm mu sekl,
helm se rozkočil v dva kusy,
mečem v meč udeřil ránu,
i meč vzletěl za ohradu,
Zdeslav se na zemi vrže.
Zevzněl hlahol trub i kotlů.
Obklíčí Lubora panstvo,
i vede jej před knížete,
před knění i před Ludiši:
Ludiše mu věnec staví,
věnec z dubového listí.
Zevzněl hlahol trub i kotlů.