LUDMILE TICHÉ.

Po mníšeckých lesích

Rozlehly se písně,

Z hrdla holubčího

Z duše plné tísně.

Zněly, zněly sladko,

Jako harfy hrání,

Ale zněly bolno,

Jako o klekání.

Poslední když vížka

V soumrak odezněla,

Po mníšeckých lesích

Tichost se prostřela.

Zvony zněly zase,

Ale v hrana zněly,

A nad zpěvnou dívkou

Kněži žalmy pěli.

Ticho opět v lesích,

Jenom věrné ptáče

Nad Lidunky rovem

Smutný slavík pláče.