Ludovíka.

Když vše vedro praží, a kytky vadnou,

Skot jarý v potocích napájí pastýř:

Žížeň i mne nutí k toku – v něm Tě zřím,

Ludovíko!

Když se Luna kolébá stříbrolíčná

Vltavských ve vlnách šumem čeřících:

Tvůj se útvor i tam zableskne ladný,

Ludovíko!

Když Morfevs unylé oči mně klíží,

Hejno snů letavých mne dle zahrává:

Tvé vtkané je ve každém jméno krásné,

Ludovíko!