Ludvíce.

O lásce když Ludvíko zpíváš,

Petrarky Lauru myslím zřít;

Milosti touhu v ňadra vlíváš;

Na odpor jak Ti těžko být!

Cit bezejmenný mne blažívá,

Celým se rozlívá tělem,

A ve mně žádost tu plodívá: –

Kýž jsem Ti víc než přítelem!

Ale když – ó té slasti spasné –

Pěním chválíváš přátelství,

A ním oko Tvé modrojasné

Roznícené slzou se stkví:

Myslím, že Fébova zní lyra,

Neb že stojím před anjelem,

A prosba na rtou mých umírá: –

Kýž jsem jenom Tvým přítelem!

Laditi chci dnes harfu sobě,

Ladit hlasem liboznělým,

A první píseň mou se Tobě

Podat přátelskou osmělím;

Pak bohyní ať líce zblednou

Ve rouše ve stříbrobělém,

Když uslyším z Tvých ust jen jednou:

Mládenče! Tys mým přítelem.