Ludvikovi Franklovi.

Vzhůru, o písni má, z té klidné chyže,

Kde růžná druhdy jaroslunce záře,

Skrz outlé prokmitajíc větví mříže,

V kolébce básníka ochvěla tváře!

Vzhůru, o písni má, z tohoto lůna,

Kde první snové s jeho duší hráli,

Ohlasem prvních citů ňáder struna

Se ozvala, jež v mladém srdci spaly.

Vzhůru se povznes přes ty České háje,

Klokotné řeky, pohraničné hory,

Přes dálné ony odeber se kraje,

Kde Dunaj líbá husté domů sbory.

Tam teď ho navštiv o půlnoční době,

Rozplápolán když Musy štíhlé tělo

V objetí láskyplném vine k sobě,

A ona k zpěvu věnčí jeho čelo.

Tam, písni moje vřelá, přistup k němu,

Když právě ve sny čarokrásné zírá,

A takto rci, an k zpěvu nám cizému

Ve strunách lyry ruka se probírá:

„Když po horách své vlasti si chodíval,

Kde v svitu luny rozvaliny čnějí,

Po skleslých zámků dvorách když’s bloudíval,

Kde České slávy stínové se chvějí;

Když České písně zvuk svým kouzlem jemným

Se lahodně v tvé srdce mladé vkrádal,

Když báchorky div zádumčivý temným

Svým tajem duši věřící opřádal;

Tenkrát ti svatý zápal svítal v hledu,

Poznalo srdce krásu tvojí vlasti,

Hlasně se s druhy ozvalo: „„Ku předu!““

Hotovo žár svůj na oltář jí klásti. –

Nač bloudíš k Herkulovým sloupům s lyrou?

Kam pluješ s Janovského plavce lodí,

A moře nesmírného plání šírou

Proč k cizím břehům ducha let tě vodí?

Na východu po ušlapaných dráhách

Proč stracené pověsti zrno hledáš,

Syn královny, při našich duchů snahách,

Proč jako cizí v cizině jen žebráš?

I teď v Lepantské bahno spěcháš v seče,

Do hluku války míchaje své zpěvy;

Jak cizích reků krev za víru teče,

To báseň tvá, sama tam cizí, jeví.

Jakoby vlast tvá byla pouště chudá,

Nic velkého se v ní nebylo dělo,

A reků krev neznala česká hruda,

Již za víru povznesli svoje čelo.

Jakoby prápor síla českých ramen

Nebyla zatkla na rekovských polích,

A mučednické krve svatý pramen

Nebyl se nikdy lil po jejích rolích.

Ku vlasti vrať se zbaven těžké viny!

Viz tam pradávných časů slavné sbory,

Mužů i panen v zbroji bledé stíny,

An kráčej’ v půlnoc na temenu hory!“

Dlouhá to řada duchů věkoslavných:

Králové, vůdci s bojovníky svými,

A prorokové, pěvci věků dávných,

Sluhové Paně s pluky nábožnými.

Ba věru! dosti hvězd tu, básníkova

Pro jednu z nich by duše zaplanula,

A k zpěvům věčným vlastenecká slova

Ta mohútná i sladká rozdechnula!

Blaho té písni, která Vlast svou slaví!

I ona činem jest, a nezahyne.

Ať jinou kryje věku příkrov tmavý,

Ona vždy živěj z úst národu plyne!

Co’s vlasti obětoval na oltáři,

To věčnost přijme, věčnost sama chrání;

Čím ji si slavil v tvého srdce záři,

Čím’s zdobil ji – i tvou si věnčil skráni.