LUKREZIA BORGIA.

Ercole princi, jak je možno rváti

za vlásky takto bratra Ippolita?

Sem ke mně, Ippolito, miláčku můj,

sem pojďte, matka ublížit vám nedá!

Vy našeho jste bratra obraz živý,

vévody Césara – Ercole princi,

vy nemračte se hned tak uraženě,

a pojďte k matce tuto s druhé strany,

vy za to obrazem jste svého otce,

Alfonce, vévody a pána mého,

a Cesaru se duchem podobáte

a silou paží jistě jako Cesar

vy jednou býka dovedete zabít –

ach, já vás tenkrát měla pod svým srdcem,

když jasný Cesar velkou duši svoji

odevzdal Bohu ve španělské zemi

při nezdařeném podniknutí v poli...

Já hořem pro něj živila vás tenkrát

a vzpomínkami na něj, které rovněž

slzami byly... tak... jen přitulte se.

A vy pak, Leonoro, posaďte se

sem k matce na klín, hlavičku tak držte,

bych mohla se vám chvilkou dívat v oči...

Tak... náš Francesko maličký spí vedle

a budem tiši, by se neprobudil.

Je poklidmo a svátečno v mé duši.

Jak každodenně já se zpovídala,

a nad to přijala dnes tělo Páně.

A vás tu držím, děti, děti moje,

mé hlavy drahé, největší mé štěstí

pozemské pouti... Březnový den bývá

tak, jak můj život: chumelí se sněhy

a nebe zakalí se – hned zas šlehne

zář slunce z mraků – sněhy roztaví se

a zem se směje zlatým volným blahem –

a náhle liják šlehá – slunce mizí,

by za chvíli zas novou silou vzplálo –

a v posled den se vyjasní a večer

je teplý, mírný, plný hvězdné záře...

Vám povím o tom – líp, když uslyšíte

z úst matčiných, než zlobou cizích lidí

příběhy její divně znetvořené.

U máti své, Vanozzy, vyrostly jsme

tři dítky. Denně navštívil nás otec.

Vzdav skřínce svatých ostatků svou poctu

a před obrazem Madonny, kde plála

vždy lampička, se zvykle pokřižovav,

nás svolal, v náruč bral a na kolena,

projížděl vlasy naše bílou rukou,

po zdraví ptaje se a zájmy naše

tak poslouchaje, jako by to byla

věc nesmírná a velmi důležitá.

Byl tehdy předním kardinalem církve.

Byl bohat, palác nedaleko od nás,

jejž obýval, byl z prvých v celém Římě,

a stříbrného náčiní měl spousty,

úžasné perly, kameny a skvosty,

i pokrývky, jichž hedváb zlatem prošit,

snad v celém světě neměl rovných sobě.

Postavy vznešené byl, jasných skrání

a čela veselého, obrví pak

královské bylo, líce jeho byly

zardělé slabě, jako svěží broskve,

a oči tmavé – vy, má Leonoro,

vy, dítě moje, máte oči jeho

i pohled jímavý – hlas jasný, zvučný,

jenž chvěje nitrem toho, kdo jej slyší,

vždy vesel, mírný v jídle, pití, honbě,

a nikdy znaven, jako slunce šířil

radostno všude přítomností svojí.

Máť naše byla rozšafná a zbožná,

však prostoduchá, v čtení ani v psaní

se nevyznala, proto otec záhy

mě do kláštera odved k zbožným sestrám,

kde učily mě obřadům a zvykům,

jež svaté náboženství vyžaduje,

a potom k tetě, donně Adrianě

jsem dána byla, vdově po Orsinim,

jež měla dům blíž Andělského mostu.

Tam učili mě první učitelé

všem formám žití: čtení knih a tanci,

způsobům rozhovoru, slušné chůzi,

jímavé skromnosti a hraní loutny,

přesnému písmu, spisování veršů

a řeči latinské. Mně družkou byla

Julia, snacha donny Adriany,

Farnese rodem. Krasavice byla

a vlasy měla plavozlaté barvy,

jak já, však její sahaly až k zemi.

– Však, přijdete-li někdy ve Vatikan,

tam spatříte ji. Pozděj, když byl zvolen

za hlavu církve kardinal, náš otec,

dal vymalovat stěny Vatikanu

obrazy z Písma. Na té jedné stěně

je výjev, kterak Madonna v své slávě

za doprovodu skvoucích cherubínů

k nebesům stoupá – a té Matce boží

Pinturicchio, malíř otce mého,

dal Juliinu podobu tak správnou,

že lepší nenajde se. Ctitelem byl

Rodičky boží v každý čas náš otec,

a často tvrdil, že jej Matka boží

laskavou přízní zvláště opatruje. –

Ta krásná donna byla přítelkyní

našeho otce, víc jej milovala,

než muže svého – tenkrát v celém Římě

nebylo ženy, jež by nevzplanula,

když kardinalův pohled na ni padl.

A teta Adriana nevzepřela

se svazku tomu, jenž byl zřídlem štěstí

i pro ni, pro Julii i rod její,

neb otec náš byl kavalírem štědrým.

Na jednu chvíli čekali jsme všechny –

ta chvíle přišla: zemřel svatý otec,

a byla volba. Tuhé dny to byly,

neb kardinali dražili své hlasy

k úžasné výši. Čtyři mezci nesli

zlaťáků pytle jenom ku Sforzovi,

a patriarcha Venezie, stařec

stoletý téměř, vzal pět tisíc skudů

od otce našeho... A přece bylo

nejisto všecko. Za srpnové noci

– jak dnes to vidím, kardinali byli

už týden v konklave a nejistota

nás bičovala takřka k sešílení –

my všechny klečely kol krucifixu,

Julia, já i donna Adriana,

máť Vannoza, jež rozčilena přišla

noc probdít s námi, modlily se, lkaly,

volaly k Bohu, aby doved všechno

k dobrému cíli, tiaru dal tomu,

jenž osudů nás všech byl ředitelem.

A ráno v šeru přibyl spěšný posel,

že kardinal byl zvolen za papeže

a Alexandrem Šestým nyní slove.

My znovu zaplakaly, objaly se

a spěly k Vatikanu. Chrám už pln byl

zvědavých davů, klekly jsme a srdce

nám bila, že jsme slyšeti je mohly.

Tu svatý otec nesen v zlatém trůnu,

v své celé slávě objevil se v chrámu,

jak božstvo zářné, velebné a vlídné.

Tři prsty drahé ruky jeho kmitly

se ve vzduchu, my hleděly mu v tváře

a zvenku hlaholily zvony Říma,

varhany hřměly, nám jen slzy tekly,

a svatý otec žehnaje nás hledal

pohledem štěstí, hledal, až nás našel,

kýv hlavou lehce, blaženě se usmál...

Ach, děti moje, moje drahé děti!

Slunečné chvíle plály nad mým žitím,

a sníh a déšť hned na to z nenadání...

Mě tenkrát zasnoubili s mužem hrubcem,

že větévkou byl na pni mocných Sforzů...

A k svatbě té, jak posel otce svého,

váš otec, pán můj Alfons, tehdy přišel.

Nám darů dali, slavnost vystrojili,

a tančilo se – svatý otec s láskou

vždy rád se díval, když jsem tančívala

můj tanec chvále. Po svatbě jsme žili

na dále v Římě, Vatikan byl druhým

palácem naším, Julia dál sestrou

a donna Adriana matkou naší.

Náš bratr Cesar stal se kardinalem

a bratr Juliin též dostal purpur,

což římský vtip si na dlouho bral za terč,

nevěstou Kristovou ji nazývaje,

ač věc ta jenom o dobrotě srdce

svatého otce svědčila a svědčí...

Tu stalo se, že jako na divadle

muž vystoupí, jenž za svými jda cíli,

osudy druhých osob vezme v ruku,

a vládna jimi, povznáší je, ničí,

jak prospěch jeho právě vyžaduje –

tak Cesar, bratr náš, vzal v ruku svoji

osudy naše. Velkodušný, smělý,

k vysokým metám upjal zraky svoje

a šel k nim krokem pevným, bezohledným.

Don Sforza, manžel můj, stál v cestě jemu,

chtěl odstranit jej. Výstrahu jsem dala

manželu svému, dostal v čas ji, vrh se

na tureckého koně, pádil z Říma,

a za noc a den dospěl do Pesara,

kde kůň mu klesl. Na to prohlásili

náš rozvod. Sforza, proklínaje, svolil.

A brzy potom vytažen byl z řeky

náš bratr nejstarší, jenž vévodou byl

a rány bodné hlásaly, že spáchán

byl zločin na něm... Tenkrát svatý otec

se zavřel v komnatě a jídlo odmít,

jak žít by nechtěl... jenom pláč byl slyšán...

– don Giovanni byl zvláště pýchou jeho –

před dveřmi stála řada kardinalů

a klepali a prosili, by vyšel –

a když pak vyšel, všichni zděsili se:

bled, sestárlý a sešlý, zhubenělý,

slovíčka neřek, na postel jen padl,

a od čtvrtka spal mrtvě do neděle...

A když rok smutku přešel, bratr Cesar

odhodil s plecí kardinalský purpur,

jít touže drahou jinou. Svatý otec

jej poslal v slávě k francouzskému králi,

kde Cesar stal se vévodou a princem

jasného domu... Zatím zasnoubila

mě znovu vůle papeže a otce.

Princ aragonský vyhlednut byl pro mě

a přišel do Říma. Byl mladý, pěkný

a trochu nesmělý, jak první jaro.

A svatý otec dal mi věnem Nepi

a Sermonetu, slavnou svatbu moji

dal vystrojit mi v síních Vatikanu...

Však bratr náš jej neměl zrovna v lásce,

snad překážku v něm viděl plánů svojich.

Po roce přepaden byl zakuklenci

můj manžel v noci na petrských schodech,

byl pobodán, však prchl ještě v palác,

kde svátost umírajících mu dána –

však síla mládí jeho zvítězila,

a v krátkém čase prohlásil nám lékař,

že uzdraví se. Vévoda, náš bratr,

jej navštívil, však zlobný pohled jeho

nám věštil, že se neraduje v nitru,

ba, vycházeje z komnaty, řek ostře:

Co v poledne se nestalo, to večer

se státi může... Krev nám tuhla v žilách,

my u manžela byly dnem i nocí

i jídla vařily mu, aby chráněn

byl před jedem a před nástrahou jinou.

A jednou povstal náš pan manžel z lůžka

a dívaje se v sady vatikanské

vévodu Cesara zřel procházet se,

– náš manžel mínil vždycky, že náš bratr

bandity ony najal zakuklené –

i vzplál v té chvíli pomstychtivým hněvem,

strh luk se stěny, namířil a spustil,

však šíp se kmitl zvuče Cesarovi

kol baretu – a Cesar viděl všecko

a zasmál se jen pohrdavým smíchem.

A záhy potom vešel v jizbu naši

a poručil nám vyjít. Šly jsme v slzách,

neb Micheletto s ním byl, pochop jeho...

A v noci na to pochovali prince...

Já stále plakala, a svatý otec,

jenž nerad viděl smutek kolem sebe,

mě v Nepi vypověděl. Odjela jsem.

A v Nepi bylo truchlivo a teskno...

Don Cesar zatím strojil pro mě svatbu,

a svatý otec, jenž už ve všem musil

s ním souhlasiti, horlivě se staral,

bych byla oporou zas plánů jejich.

Můj nový ženich dosud je mým pánem

a otcem vaším, děti milované...

Ach, zdráhali se tenkrát ve Ferraře

a jednali a psali sem tam dlouho,

jak prodej věci by to byl, ne svatba

truchlivé vévodkyně sermonetské.

Jedenkrát uveden byl svatým otcem

náš messer Cavaleri v Sant Angelo,

kde svatý otec truhly otevíral,

a ruce obnaživ, bral hrsti šperků

a na zem kladl: To dám Lukrezii,

a tohle ještě! Znovu v truhlu sahal

a znovu lovil: Tohle dám jí také!

A všecko vypište to do Ferrary

pánovi svému, messer Cavaleri! –

A nad to papež desátků se zřekl

a k mnohým výhodám dál zavázal se

a ještě přidával a slíbil přidat,

až povolili... A já toužila jsem,

odejít z Říma, rodiny a všeho,

co kolem bylo! Jako jaté ptáče

ve zlaté kleci já si připadala

a přála si, by otevřeli dvířka,

bych křídla rozpjala a letla v dálku...

Mně bylo trýzní vidět otce svého

pod vůlí bratrovou a mukou cítit,

že i můj osud je mu hračkou v ruce!

Napsali smlouvy, odevzdali dary

a průvod připravili. Svatý otec

vystrojil ještě slavnost rozloučení,

jak nevídaná dosud byla v Římě.

A tenkrát sedě na trůně a hledě

rozesmán štěstím na výstupy různé,

hry veršované, scény jinotajné,

jež složeny a přednášeny byly

ku poctě naší, vyzval mě a bratra

ku tanci. Tančili jsme tanec spolu

morescu, Cesar pastýřem byl rovin,

já horskou pasačkou, a svatý otec

zálibu takou našel v tanci našem,

že dlaněmi nám takt dávati ráčil...

Vždy rád nás vídal tančívati spolu,

neb Cesar vévoda byl nejkrásnějším

jak vzrůstem tak i tváří z mužů římských,

a mně pak bylo dvaadvacet roků...

A když nám na dobrou noc žehnal papež,

tu vyznal nám, že nejkrasším dnem jeho

byl tento, kdy mě viděl zářit štěstím

a krásou a tak připravenu k cestě

v dny příští. Tenkrát bylo naposledy,

kdy tančila jsem s vévodou svým bratrem.

Po novém roce vyjeli jsme z Říma.

Nesčetné vozy, stopadesát mezků

výbavu vezli. Průvod náš byl skvělý.

Na koních jela všechna šlechta římská

branami slavnostními. Svatý otec

stál na pavlánu Andělského hradu,

– jak vždycky stával v časech uplynulých,

když vyjíždívala jsem někam z města –

a hleděl za mnou žehnaje mi stále...

Ach, děti moje, dvacetkrát se měsíc

proměnil na to, a můj otec zemřel...

Co potom bylo, povím někdy jindy.

Francesko, tuším, probudil se vedle.

Vy jistě uslyšíte jednou zvěsti

o dědu svém... mém otci... kletby lidí

a soudy přísné... Ale vzpomeňte si,

co matka vaše vyprávěla o něm...

Měl rád své děti... A co dělal, dělal

jen z lásky k nim. A soudce vševědoucí

milostiv bude drahé duši jeho...