LUMÍR.

V starobylém naší vlasti věku

Na pobřezí ryčné Vltavy

Stála chatrč v stínu letných břeků

Blízko světostaré doubravy;

Tu, po boku choti velekrásné,

Nedávného sňatku doby jasné

Pěvec Lumír, zdoba krajů, žil,

Pro zpěv kouzelný jej každý ctil.

Jak se v toku pozaskvěla luna,

Denně k harfě s chotí milou pěl,

K břehům Víly z modravého lůna

Táhly, když do hloubi ohlas zněl.

Děvy veské opouštěly chýše,

K lesní chaloupce se braly tíše,

Neozýval se ni zvůr, ni les,

Když se těch dvou k hvězdám vinul ples.

Sám vládyka, vraceje se z lovu,

Ostaviv rád hlučnou družinu,

V tomto tichém, pohostinném krovu

Mnohou sladkou zažil hodinu.

Sličné ženy hvězdojasné zření

V něm však brzy budí hříšné chtění;

Z lící, planoucích co růžný květ,

Ssálť on do se vilné lásky jed.

Dlouho sice plamen v srdci tají,

Neb jej dusí věrné choti ctnost,

Předce v něm však myšlénky zlé zrají,

Vřelá milost zrůstá v hněv a zlost;

Plamen žravý v utrobě mu žíří,

Bujná krev se v žilách dme a víří –

A než háj se novým loubím skví,

Již choť v hradu jeho v hoři tkví.

Lumír polomrtev smutkem klesne,

Rámě vztahuje své choti vstříc;

Neodráží zpěvy ticho lesné,

Souzvuk harfy strunné nezní víc;

Pěvce, jak procitne jitro vlahé,

Slzícího zří u skály nahé

Děvy veské, jakto trudu pln

Zírá v hloubi kolébavých vln.

Jednou uvidí jej Víla krásná,

K břehu se na vlnách snáší blíž:

„Proč umlkla harfa tvoje hlasná,

Proč tak teskně v mou pohlídáš říš?

Což tě nezahřívá jarost více,

Abys krádci směle vyšel vstříce?

Chop se harfy, valná jesti zbraň,

Tklivou písní zpurné srdce raň.“

Harfu pojma v lokty, k hradu spěje,

Kde choť věrná úpí v samotě;

Vše, co člověku kdy svaté, pěje,

Což cit budí, jeví v ochotě.

Zeman však se zlobou počne chvíti,

Zpurně káže jemu z hradu jíti;

Štěkot hrůzný rozeštvaných fen

Lítě z brány provází jej ven.

Teskliv ode hradu k hradu kráčí,

Všudy zpěvem budí strnutí,

Mnohý zeman na se zbraň obláčí,

By choť jeho sprostil zajmutí;

Však hrad pevný žádný nemůž stéci,

Kde svou kořist chová lupič bděcí,

A tak pěvec kráčí dál a dál,

Až kde s vojem stany rozbil král.

Smělým krokem ke stanu se blíží,

Kde král s vládykami stoluje,

V písni žalné jeví srdce tíži,

V strunách umělý prst koluje.

Vše se, co po bouři vlny, ztiší,

A jak dopěje, král zdvihne číši:

„Zdráv buď, zvolá, pěvče vítězný!

Jalť mé srdce zpěv tvůj líbezný.“

A než zoře rozohnila v záři

Růženné vltavské pobřeží,

Stálť vládyka s uzardělou tváří

Přede králem s krásnou loupeží.

„Vezmiž choť svou, jižtos libozvuky

Sobě vydobyl a sprostil muky.“

Takto laskav král ku pěvci dí

A šťastného s dary propustí.

„Slyš mou vůli, zrádce, hodný trestu,

Zlostně král pak vece k zemanu:

Za pomezí vlasti bídnou cestu

Hledej, rušiteli zákonů!

Milostnými kdož pohrdá zpěvy,

Kruté, necitelné srdce jeví;

Komuž prsa nerozvlaží zpěv,

Nelidská v tomť jistě proudí krev!“