Lumír.

Noc oděla se v roucho krvavé

a vyla vichrem v žhavé ssutiny,

jež někdy hrdým byly Děvínem,

a vysoko nad rmutnou Vltavou,

na stolci vytesaném z kamene

v hluboké dumě seděl Přemysl

a truchlil, vítěz, nad svým vítězstvím.

Zrak jeho zřel, jak požár ohromný

ku hvězdám bouřil, příboj ohnivý,

jak hustý dým se valil krajinou

jak černý prapor, smutek věstící,

zrak jeho zřel, jak s pláčem Vltava

na ozářených vlnách mrtvoly

do dálky nesla, do tmy příšerné,

kde draví ptáci ze sna zbuzení

se na ně deštěm jisker vrhali,

vzduch divým krákoráním plníce,

a v prsou žalem srdce pukalo,

když v jeho sluch se draly výkřiky,

teď děvic, bránících se zoufale,

teď mužů zpitých krutým vítězstvím,

již s krvavými meči vraceli

se v svatý Vyšehrad, by slavili

pád Děvína a jeho bojovnic.

Do hromů řítících se s výše stěn

zpěv nadšený se mísil vítězů,

a oči jejich divě planoucí

v tvář Přemyslovu zřely s výčitkou,

že nejevila totéž nadšení,

a jeden z nich tak hlasně zareptal:

„Proč chmura obestírá čelo tvé?

Což není dost, co jsme dnes konali?

Noc rdí se krví, bledá Morana

tak nasytila divou vraždou se,

že s ošklivostí odvracuje tvář

od připravené další kořisti,

a hrdé témě, které Děvín pnul

tak hrozivě až k bílým oblakům,

juž líbá v pokoření žhavý prach!

Co více žádat můžeš, Přemysle?“

Tak reptal hrdina a netušil,

že Přemysl nad krví prolitou

i nepřátel svých truchlil v bolesti,

a druhý hlas se ozval u stolce,

hlas Ludislava, reka chrabrého:

„Ač leží Děvín čelem ve prachu,

a vítr popel jeho roznáší,

přec není plné naše vítězství,

a oprávněn jest smutek Přemyslův,

neb který z hrdin smí se vychloubat,

že Vlastu skolil v boji mečem svým?

V kraj šírý zmije z hradu unikla,

a nový Děvín zvedne témě zas

ku hvězdám, které blednou úžasem

nad pádem pyšných hradeb Vlastiných.

Já marně hledal v síních hořících

tu, která sluncem byla bojovnic,

já marně vnikal v kobky planoucí,

které mne pohltiti hrozily

jak ještěra ohnivé útroby!

Ó kéž by raděj Děvín celý stál,

jen její hlava kdyby ležela

zde v prachu před tím stolcem kamenným,

by Přemysl svou nohou zavadit

moh’ o to čelo, jež se neskloní!“

Tak končí Ludislav a těžký vzdech

se z prsou jeho vyrve mohutných,

a kolem zasmuší se mnohá líc,

a mnohá ruka k meči zasáhne,

a mnohé oko vzplane chtivostí

boj nový podstoupit, a hlasové

se ozývají z náhlé tišiny:

„Na bystré oře, vzhůru, rekové!

Za Vlastou pustíme se v temnou noc,

ať nové jitro celé vítězství

na svatém Vyšehradě přivítá,

ať ranní zora v krvi Vlastině

se zatřpytí, až vyjde na hory!“

Tak voláno; tu náhle objeví

se v zlatém plášti Lumír s varitem,

u stolce zastaví se Přemysla

a smutným hlasem takto zavolá:

„Ó muži, kteří ještě žízníte

po krvi v této noci děsivé,

v níž hustěj’ tekla nežli letní dešť,

ó zastavte svých kroků rychlý běh!

Vy marně Vlastu zrakem vražedným,

jak hončí psi svou kořist hledáte!

Byť v jasný den i zaplanula noc,

neb zraky vaše slunce bystřejší

tmu pronikly, přec nenajdete jí.

To čelo, jež se nikdy neskloní,

stín bohů kryje, žádný smrtelník

je více neuzří, a jedině

má ústa hlásat mohou tajemství

o konci ženy, jež co bohatýr

a velký vítěz v paměť vryla se

všech pokolení, divem žasnoucích!“

Tak Lumír dí, a reků pohledy

se noří v bledou, slavnou jeho tvář,

v niž požár vrhá rudé pablesky,

a Přemysl se vztýčí tázavě,

a tato zvěst z úst pěvce plyne v noc:

„Ty znáš, ó Přemysle, hluboký dol,

kde Ctirad Šárkou přelstěn zahynul;

tam truchlil jsem v bludišti černých skal

při starých stromů hudbě hučivé,

do které vřava boje ze vzdálí

se tichou nocí nesla příšerně.

Já u skal hledal onu útrpnost,

jež z ňader lidí byla zmizela,

já žaloval necitným kamenům

na srdce lidské, necitnější jich,

a zrak můj oslepený slzami

vždy nový úžas z toho nebe ssál,

jež krvavě se rdělo nade mnou.

V tom zazní v sluch můj kopyt zvonění

o rozkrušené, černé balvany,

jež vyčnívají z pěnících se vln

potoka letícího kotlinou.

Já zbystřil zrak a viděl pod skalou,

jak bílý oř tam klesal unaven

na vlhkou zem, a hrdá postava

jak seskočila hbitě na balvan

a pevným krokem vzhůru kráčela

po strmé stráni k místu, kde jsem stál.

Teď stála přede mnou; ó strnutí!

To Vlasta byla v plné pýše své!

Při výkřiku mém, mečem zamávla

a temné její oči vzplanuly;

blesk jejích zřítelnic byl děsnější

než záblesk meče, jehož ostrý hrot

mi smrtí hrozil, bledá její tvář

pod černým mrakem vlasů vlajících

tak hrozná byla a tak vznešená

jak svatá líc velebné Morany,

jež hrdiny uspává v černou noc.

Já místo štítu pozved’ varito

a zasáh’ v struny jeho hluboko;

vzdech stříbrný let’ temným údolím

až k rudým nebesům, kde vynořil

se bílý měsíc z mraků pošmurných.

Meč Vlastin klesl k zemi, vysoká

a mlčenlivá stála přede mnou

jak sosny kolem nás, a tichý vzdech

se z prsou jejích dral jak odpověď

na sladký ševel mého varita,

a hlava její klonila se níž

na pyšnou hruď. Tak kloní témě své

na modré hoře osamělý dub,

když mocný vichr přemoh’ jeho vzdor.

Mé srdce zachvělo se soustrastí,

a tato slova promluvil jsem k ní:

„Ó Vlasto, kéž bys byla vyslechla

vzkaz Libušin! Proč zaslepila tě,

ó děvo, pýcha tvoje neskrotná?

Ty chtělas větší býti Libuše.

Což může záští větší lásky být?“

Po těch slovech Vlasta vztyčí se,

a hledí klidně kolem, vznešená

jak slunce po blankytě kráčící,

a hlasem mohutným jak kovu zvuk,

tak odpovídá na mou výčitku:

„Ó hory v širém kruhu strmící,

jež každý den z úsvitu šerého

velebné hlavy nachem věnčené

jak skamenělou, mocnou modlitbu

do nebe povznášíte vysoko,

a vy, ó lesy, věčně hučící,

vy plny šera, plny tajemství,

jichž velká píseň nikdy neusne,

vy prameny a modré studánky,

z nichž jaro zlatým okem dívá se

skrz husté vlasy jasnozelené

bříz šelestivých, jilem dumavých,

jež kloní se nad vaší hladinou,

vy řeky, které v dáli spějete

jak oři, jejichž kroky žádná moc

pod širým nebem skrotit nemůže,

a vy, ó vichry, které dujete

z neznámých končin v strany neznámé,

a ty, ó nebes řízo blankytná,

ty hvězdotkaná, kterou z plamenů

a světla kolem sebe jakýs bůh

pro podiv světa utkal k slávě své,

vy všichni buďte svědky v chvíli té,

že k činům uchvátil mne velký duch,

ne malá pýcha, jak ten muž zde děl!

Má duše uslyšela, žasnoucí,

šum v stromu, jehož svatá koruna

se nekonečně nebem rozkládá,

a jehož květy zlaté hvězdy jsou;

tam ve vrcholku jeho, myšlenky,

obrovské holubice hnízdí se,

a vzmachy jejich křídel ohromných

hřmí světem velký ohlas budíce

v těch srdcích, jež se vznášet dovedou

nad davem hluše v prachu dřepícím.

Však běda těm, již ovlažili ret

ve hvězdokmitné číši nadšení!

Vždyť nápoj v žár se změní v útrobách

a opojený pozná, že to blesk,

co hrdým retem z číše bohů ssál!

I moje duše pila z číše té,

a velká hudba křidel tajemných

pod samé hrdlo, jako divý proud

mi stoupala, a bílých křidel van

mne pudil tam, kam viděls spěchati

mne s mečem v ruce, s čelem vztýčeným.

Meč vypad’ z ruky, osud zlomil jej,

však čelo sklonit nedovedu přec!

Já vím, že velkou moji myšlenku

pád Děvína na věky nepohřbil;

jak jiskra bude doutnat v popeli,

a jiná ruka k hvězdám vznese ji...

Ó nemysli, že z boje prchám sem,

bych vyhnula se přísné Moraně!

Já bohatýry kosila jak žnec

a zbraň má otupěla vražděním,

však srdce moje nezachvělo se

ni jednou strachem! Viděla jsem hrad

svůj s výše padat, krev mých bojovnic

se lila potokem, křik vítězů

mi vnikal v sluch, a přání jediné

mou duši maně v hloubi plnilo –

bych mrtva ležela v těch plamenech,

jež vichrem vzdmuty k hvězdám šlehaly,

by ssutiny mne kryly Děvína

co mohyla, jež nikdy z paměti

se lidí vytratiti nemůže!

Však jinak kázala mi důstojnost.

Muž žádný nemá vychloubati se,

že pád můj viděl, oči surové

se pásti nesmí na mé mrtvole!

Jsemť myšlenkou tak čistou jako blesk,

jež jasně v duchu božstva zakmitla,

a nedotknuta rukou smrtelnou

tak čistá, jak jsem vyšla, vrátím se

v mrak, v kterém bytost moje zanikne!...

Hleď kolem sebe, pěvče, místo to,

kde stojíme, zasvětil velký žal,

hle, zkamenělá stojí Šárka zde.

Že cestu sem jsi našel, znamením

mi jest, že bozi přivedli tě sem,

neb ukryli před okem lidí všech

bludiště úzkých stezk sem vedoucích.

Věz, velká sluj se šíří daleko

do nitra matky země pod námi,

a nikdo nezná slovo tajemné,

jež skalnou její bránu otvírá,

než Šárka v mrtvý balvan změněná.

V tu sluj chci pohřbít život zmařený.“

Tak Vlasta končila a spěchala

teď k balvanu, jenž bíle v měsíci

se třpytil tvarem ženě podoben,

jež popelnici tiskne ku srdci.

Jí kolem šíje rámě vložila

a líbala kamenné její rty

a hleděla jí zrakem příšerným

v tvář příšernou, a slova plamenná

do kamenného sluchu volala.

Pojednou plnila se bělavá

ta socha světlem jako bludiček,

a rty, v nichž přece krve nebylo,

se pohnuly a tajuplný zvuk

z nich vyletěl jak jiskra zářivá

a plnil náhlou hudbou celý dol,

a nad lesem se luna zachvěla,

a hvozdy zašuměly kolkolem,

a skála otevřela s rachotem

svůj temný klín, jenž nyní zazářil

jak svitem hvězd, a krokem vznešeným

se Vlasta brala v čarnou jeskyni,

jež naplněna světlem zeleným

se táhla v lůno země daleko,

a za ní zavřela se skála zas

a oko moje jato podivem

teď zřelo stěnou světle průhlednou,

jak Vlasta jako hvězda zářící

do bezdna stoupala, jež závratně

svou temnou noc do země hloubalo,

a černým prázdnem letěl hučivě

jak řeka tekutého zlata proud,

a viděl jsem, jak Vlasta usedla

na pustém břehu v děsné samotě,

jak naklonila bledou svoji líc

nad zlatým tokem, který rudou zář

do temných vlasů vrhal, v bělost rouch,

jak zamyšleně v dlaně nořila

líc vznešenou, Moranu čekajíc...

A více nezřelo juž oko mé,

neb kalila se stěny průhlednost

čím dál tím víc, a posléz černě zas

jak dříve čněla ku měsíci stráň...

Noc byla tichá zas a rděla se

tak jako dříve rudým požárem,

a vřava boje dále vnikala

v truchlící hvozd na větrů perutích.

Jen jednou ještě zalítl můj zrak

na skálu, která Vlastu vpustila

v klín matky země, k bledé soše pak,

jež na stráni jak zkamenělý žal

při svitu stála kmitajících hvězd,

pak obrátil jsem kroky v Vyšehrad,

bych zvěst svou tobě hlásil, Přemysle!“

Tak Lumír děl a sklonil na prsa

pod tíží smutku hlavu velebnou,

s níž stříbrošedé kštice vlnily

se dlouze na plášť v proudech bohatých;

a Ludislav se pěvci přiblížil

a pojav ruku jeho promluvil:

„Buď tobě dík, ó kmete, za tvou zvěst!

Teď teprv slušno slavit vítězství!

Ó, otevři svá ústa vznešená,

do zlatých strun zasáhni hluboce

a zapěj onu píseň velikou,

na kterou dávno čeká všechen lid.

Tys slíbil tak po smrti Libuše,

splň nyní slib! Tam kouří nad námi

se Děvín požárem a Vltava

se zrádnou krví děvic rdí, nuž pěj

o Vyšehradu velkém vítězství!“

A s Ludislavem volá reků sbor:

„Pěj o vítězství velkém, Lumíre!“

A Lumír sed’ na skálu čnějící

a zapěl píseň velkou, vznešenou,

však nikoli o boji divokém,

pěl o Libuši, jak se zjevila

jak junné slunce ze tmy odvěké,

jak zářila nad lidem vysoko

jak svatá hvězda štěstí věštící,

a pěl o její lásce bezedné,

jež vykouzlila jaro ve srdci

a v duši všeho lidu, o tom pěl,

jak prohřála co zlatý paprslek

hruď širé vlasti, která vydala

pak z lůna svého slavné hrdiny,

by každé slovo obrátili v čin,

jež vycházelo z božských jejích rtů.

O zlatém věku pěl, jenž zapadl,

když ona, slunce, zašla za hory,

a píseň jeho zněla mohutně

jak vichru vání, sladce zněla tak

jak z jara snivý klokot slavíka,

a reci zapomněli vítězství

a naslouchali slzy roníce,

a Přemysl na stolci zahalil

v plášť bledou líc a zaštkal hlasitě,

a stromy šelestily nadšením,

a samé skály hřmíce chvěly se,

ston sladký vydávaly zahrady

a pevné stěny hradu zlatého

a síně jeho vydávaly zvuk,

jenž podoben byl tklivým povzdechům...

Tak Lumír pěl na skále čnějící,

až bledý úsvit hvězdy zaplašil,

a když se zora skvěla na horách,

tu píseň jeho zlatě proudící

se přetrhla, a vzmachem rukou svých

v dví pěvec zlomil svaté varito.

Tu výkřik zděšení se vydral všem

z úst oněmělých před tím podivem,

však Lumír povstal, velký, vznešený

stál zlatě ozářený mladým dnem,

a klidným hlasem takto promluvil:

„Já zpíval vám o dobách minulých,

o velké lásky mocném tvoření,

a píseň ta mou byla poslední...

Já nebudu vám pěti o boji,

o vítězství, o velkém omylu,

do jehož bezdna osud Vlastu vhnal!

Nechť jiný pěje činy krvavé.

Jdu do pouště. Můj úkol dokonán,

já patřím v dobu, která minula.

Bylť mému lidu jarem Vyšehrad,

to jaro zašlo smrtí Libuše,

a město založené věštkyní,

jež dole z ranní páry témě své

tak hrdě pozvedá, jest budoucnost,

jíž první den teď vchází úsvitem...

Ó lide můj, buď jara pamětliv,

a nezapomeň jeho slavíků!

Ó Vyšehrade, zachvátí tě čas,

tvé zlaté síně v rum se obrátí,

krok cizince se vryje s posměchem

v ten svatý prach, jenž zbude z reků tvých,

tvá sláva ale přece neshasne,

stín Libuše se vznáší nad tebou,

a dokud hvězdy nocí budou plát,

zvuk toho jména nepomine v dým!...“

Tak končí Lumír, kyne rukou všem

a volným krokem z hradu beře se.

A Přemysl se vzpřímí na stolci

a hledí němě okem slzícím

za Lumírem, jenž kráčí lesům vstříc

v plášť zlatý zahalen... Teď pohltil

hvozd modravý vysokou postavu,

a zdálo se, že hvězda zapadla...

Mrak přelét’ slunce, tmavý jeho stín

pad’ pošmurně na svatý Vyšehrad,

a síně jeho zaúpěly tak,

jak háj zakvílí, když jej slavíci

a zlaté jejich písně opustí...