Lumírova píseň.

Kde jsi, ó písni Lumírova?

Zkad ozýváš se po letech?

My pracně kroužíme jen slova,

však dědů kde jest silný dech?

Zda utkvěl aspoň v tomto vzduchu,

v té půdě, v burném kolem ruchu,

v tom kamení a v těchto zdech?

Ó jak se dějinami nesla

tu mohutná, tu líbezná,

tu vedla meč, tu rádlo, vesla,

tu pracovná, tam vítězná,

a když zazněly těžké cepy,

v jich rytmus padla velkolepý,

s ní táhla volnosť bezmezná.

Ji oráč zpíval za svým pluhem,

ji kovář notil buše v kov,

ji dělník vzdychal v jarmu tuhém,

vlašťovkou slétla v jizby krov,

a jako bzučná, zlatá včela

na dívčím rtu se smavá chvěla

a často zněla beze slov.

Jí třásly se i klenby lesů,

kde Perun ctěn i Svantovít,

a ve zbožnosti v stejném plesu

v chrám křesťanský hlas její vlít’,

lkal: Tou osudů těžkou poutí

nám nedej, nedej zahynouti!

V ní perla srdce spala – cit.

Kam poděla se, s Bílé hory

když kleslo naše slunce v hrob?

V kvil babský otcův přešly vzdory

a z bohatýra stal se rob.

Zda leží na dně Vltavině,

zda v skály Vyšehradské klíně

spí němá jak my v tíži mdlob?

Zda jednou se k nám opět vrátí,

s ní volnosť, vzlet a nadšení?

Ó pohleď, slunce právě zlatí

zjev luzný její – v kameni!

Vchod střeží k Libušinu městu,

co Lumír ukazuje cestu,

kde Vyšehrad sní v mlčení.

Ó mistře, jistě přešla tobě

v myšlenku hlavy, v srdce krev,

jak symbolicky k příští době

v ruch města hledí její zjev

jak chtěl by říci: Život chvatem

nechť burácí, v něm ryzím zlatem

jak otcům vám zněj český zpěv!