Luna a hvězdy.

Viz lunu plynout nocí,

viz jasné kol ní hvězdy;

proč ona chladnou stále?

proč tyto chví se vezdy?

Ta luna jasná druhdy

též druha lásky měla,

jenž bloudě nebem za ní,

žil jí a lásce zcela.

A v milostném tom druhu,

se tolik lásky krylo,

že vše, co on byl, – velké

jen srdce lásky bylo.

A samolibě, luna

se nocí v dáli brala,

až chladností svou velké

to srdce rozedrala.

Viz nesmírný teď blankyt

a na něm hvězdic mnoho:

ty hvězdy nesčíslné

jsou kusy srdce toho.

A láska srdce toho

je v nebi, – nás tam čeká,

a část jí padla k zemi,

zde blaží buď, neb leká.

A proto lůnu nocí

provází toužně hvězdy,

a proto ona chladnou,

a tyto chví se vezdy.