LUNA

Hlubokým nebem luna plá,

noc plna je kouzelné záře –

V nejčistší stříbro stopeno

podkroví samotáře.

Tu každý kout se v jasu skví

a tam, kde chorý v lůžku sní,

jediná lilie svítí –

Teď otvírá se zmdlelý zrak

a okénkem do výšin těká,

kde z luny číše zářící

čarný svit na zemi stéká –

Dívá se – dívá – Ó, blahý cit!

Zrak záře té nemůž' se nasytit,

a duši jak kouzlo když spíjí –

Ó, jaká to bytost líbezná,

nad všechny pozemské krasší,

po luny bělostných paprscích

s nebeských výšin se snáší?!

A splývá stále níž a níž,

teď okénkem se mihla již

a k chorému jak sen se blíží –

Má roucho jako z démantů,

a čelenku ze zlatých květů,

tvář sladká věčný věští ples,

jež cizí je tomuto světu –

Plá bílou hvězdou její zrak

a její hlas zní něžně tak,

jak stříbrných strun znění –

– „Pojď, opusť navždy hoře své,

já v lunné kraje tě vznesu,

kde život, jako sladká báj,

ve věčném plyne plesu!

Daleko stinných lidských cest,

tam budeš bratrem zářných hvězd

a světlých duchů druhem.

– Tam v zlatý azur, jako pták

se jasnými povzneseš křídly

a duši svoji očistíš

křišťálovými zřídly –

Tam, zla kde není, ani vin,

ty splyneš se mnou, světla syn,

ve věčném souzvuku duší.“ –

A vzdušnou jala ho náručí

a líbá v žhoucí skráni,

a z lůžka ho vede – a chorý hoch

již v okénko stoupá za ní –

Teď obejmout chce ji v sladkých snách –

Ó, běda, rámě v prázdno vztáh

a v temnou hloubku se řítí –