LUNA.

V ideální výšce, smutná, osamělá,

marně svítíš:

Jemná Myšlenka je bytost Tvoje celá –

ty to cítíš...

Bledá sensitiva s nyvou lící touhy,

krásná, pláš –

nitě stříbrné a útlé – divy subtilnosti –

cudně tkáš.

Věčné pouti bledé Osamění!

Bílá Vznešenosti ideálních snů!

Syntheticky čiré o Snu Zamyšlení!

Smutku nesený tak němě v daleku!

Básník ubledlý se ku Tvé výši dívám

v marných snech –

jako Ty o Útlé Kráse zpívám

dívčích něh.

O bytosti z magnesia bílé,

jak Tvůj třpyt,

nevýslovné štíhlé, o níž možno

pouze snít.

Touha nedosažitelná

ty ji znáš!

Sny, jež v Marnu svítí –

ty je tkáš. –

To, co duše zde jen v podobenstvích

nalézá:

Subtilního Ženství vzácně stkaná

Synthesa.

Věčné touhy marné rozesnění!

Pouti marná v Ideálu Říš!

Muka krásná, kterým konce není –

Smutku, který duši povznášíš!

V ideální Výšce, smutná, osamělá

Sestro má –

Ty, jež sen můj sdílíš,

krásná, vzdálená –

svůj sen narcissový

dále snuj –

a zde v smutné zemi,

kde se všechno mění,

dopřej básníkovi

Obraz svůj!