LUNĚ

Pronikáš loubí

i lesů tiš,

do skryté hloubi

mé duše zříš.

Okouzlující

tvůj hebký jas

tajemství spící

oblévá zas.

Na vraky citů,

na žal a stesk

tvých měkkých svitů

line se lesk.

Na vše, co leží

tam na dně řas,

tvůj, luno, sněží

soucitný jas.

Už slyšet není

sten z hloubek znít,

vše zapomnění

a jas a klid.