LUPEN VAVŘÍNU.

Když vybojován ten boj gigantický,

mdlá ruka poslední když balvan tesá,

zrak s výčitkou se dívá na nebesa,

jež němá, chladná k tobě byla vždycky;

a lauru lístek v posled symbolický

na čelo vlhké potem tiše klesá,

a v duši ticho jak na kraji lesa,

když večer stlumil shon a hlomoz lidský:

Tu z přátel, již šli s tebou věrně stále,

se druh po druhu ztrácí chladně, cize,

tu srdce nejlepších jsou rovna skále.

V to ticho darmo otáčíš sluch bdělý;

jen anděl tvůj ti kyne v hvězdné říze,

tu cítíš teprv – jak jsi osamělý.