Lupiči.

„Všechny plachty dolů! Rychle, hoši k lanu!“ –

Bouře divě hučí. Běda! atamanu

z ruky padlo kormidlo.

Přes palubu nízkou siný proud se valí,

člunku dno se rázem drtí na úskalí. –

„Tonem! Rychle ku břehu!“ –

Rozkacené vlny svítí bílou pěnou. –

Četu beze zbraně k smrti unavenou

jaly stráže na břehu. –

Spoutali je chvatem. – Soudce, stařec pyšný,

vážně vyčítá jim celý život hříšný,

hladí bradu šedivou.

Jako otec na ně laskavě se dívá,

zlatý, těžký řetěz po hrdle mu splývá,

zlaté kříže zdobí hruď. – –

Krátký byl soud věru. – „K smrti“ soudce praví.

Vězňové jen k ňadrům naklonili hlavy, –

ani vzdech jim neunik.

Vyšli pevným krokem řadou k popravišti,

jediná jim slza z oka nevyprýští. –

V čele kráčí ataman.

Starý, vetchý soudce v dumách za ním zírá,

pod šedivou skrání upomínky sbírá,

hlavou kývá s úsměvem.

Dlouho již je tomu, let by nespočítal, –

co na siné Volze sám koráby chytal

Novgorodských kupčíků.

Měl on páže silné a družinu statnou,

na lodě se vrhal mocí neodvratnou,

loupil, plenil, zabíjel.

A když dosti lupu nahromadil sobě,

odřekl se hříchu, proti pekla zlobě

sloužiti dal deset mší.

Všechny svoje druhy zrádně vydal právu,

stal se hodným mužem, klidil čest i slávu,

řadou křížů zdobí hruď. – –

Zahnal upomínky. – Loupežníků těla

na čekanu volně ve větru se chvěla, –

v prostřed druhů ataman. –

Soudce hlavou kývá, – spokojenost v oku.

Starý sluha náhle přistoupil mu k boku, –

sluha, dříve jeho druh.

Zašeptal mu v ucho: „Znáš-li atamana?

Hleď, to hrdé čelo, líc ta zadumaná, –

věříš-li, že tvůj to syn?

Vzpomeň si! Mé bratry tys dal katu kdysi, –

věčný bůh mne pomstil; – tvoje dítě visí,

vlastní otec vrahem mu!“ –

Obrátil se soudce s chmurným, hrdým čelem:

„Kdyby krev má, hochu, proudila mu tělem,

hoj, což byl by jinak žil!

Bohaté by lupy nahromadil jistě,

usmířil by nebe a dnes na mém místě

byl by mne dal pověsit!“