Lutobor a Vlastena.

Aj, Vlasteno, má lepoto!

Jako nebe je tvé čelo,

Jako slunce tvoje oko,

Tvoje líce uzarděné

Jako červánky nebeské,

A tvá usta se zoubkami

Jako růžová zahrada

Prokvětaná liliemi.

A tvá ňádra: květné vrchy,

Na polinách blahotučných.

Po ňádrech plynou kadeře,

Jako krásní potokové

Mezi zelenými vrchy.

O, Vlasteno má lepoto!

Dej nebi se na mne smáti,

Dej slunci mne zahřívati,

Dej se kochati v červáncích,

A z té růžové zahrady

Jenom jednu dej mi růži.

Dej mi bráti s vrchů kvítí,

A z tvých polí blahotučných!

Oh! kéž dáno mi se brodit

V čistých potocích, v rozkošech

Mezi vrchy zelenými!

O Vlasteno, má lepoto!

Dalabys mi vše rozkoše,

Svět i nebe dalabys mi!

Lutobore, srdce moje!

Zasmuceno bylo nebe,

zakaleno dlouho slunce;

Líce moje kryly mraky,

Led a sníh byl na zahradě,

Na tvrdých a chladných vrších.

Nesličné bylo vše pole,

Niž je zdobily potoky

Byvše přioděny smutkem.

Aj tu, Lutobor mé jaro

Vlastenu si zamiloval!

Teď pro něj se nebe směje,

Pro něj směje se to slunce,

Rdějí pro něj se červánky,

A z mých lilií a růží

Budu věnce jemu víti! –

I ty vrchy, i potoky

Tvé jsou Luto, srdce moje!

Tyť jsi dal mi vše blahosti,

Tyť jsi dal mi svět i nebe,

Lutobore, duše moje!