LUX IN TENEBRIS.

Již letní noc své stíny rozprostřela

v tu alej lip, v niž dlouhou řadu roků

se vpíjí sladké zvuky tvojích kroků,

když jsi se sama domů navracela.

A netušila’s, že má touha vřelá,

jež svatým žárem zářila v mém oku,

mne náhle zavedla až k tvému boku,

až v bázni vzhlédla’s ke mně uzardělá.

Tys prosila: „Ó nech mne samu jíti,

mne leká žár, jenž ve hrudi tvé praská,

a muž mne čeká, jehož hněv se vznítí.“

Nač děsila tě noc, nač muže vráska?

Vždyť jako z ohně sloup, jenž v cestu svítí,

šla před námi má nesmrtelná láska...