Lužici

Jsi mrtva, Lužice, jsi, sestro, zchladlá,

že neslyšet ni vzdech tvůj, ani hlas?

Z koruny české perlo kdysi spadlá,

což ve víně již rozpustil tě ďas

neb Prušák zpupný na svém bujném hodu?

Polabských Slávů lístku poslední,

jsi urván navždy vichrem bouřných dní,

v prach zašlapán a zdeptán v nesvobodu?

Ne, nejsi mrtva, sestro, žiješ dosud,

než neslyšeti hlas tvůj pro řev děl,

a hrdlo tvoje škrtí krutý Osud,

zmar na tebe svůj jícen otevřel.

Ó, chvíš se, pánem stane-li se světa

tvůj tyran tvrdý, jenž tě sevřel v dráp,

i poslední tvůj vezme dech, jenž sláb,

tvůj jazyk vyrve ti a po všem veta.

Hle, pad tvůj tyran... dohřímala děla,

svět oddych si, vlá svobody zas dech.

Srb pánem doma, Polska vstává celá,

zas odvěká svá pouta střásl Čech.

A také ty již, Lužice, se zvedáš,

v svět celý voláš: „Nechci v rabství žít!“

Svých vrahů dětem žen svých mléko pít,

by splácely ti žlučí jen, víc nedáš!

Tak, dobře tak. Nač čekat, až se zbudí

dav rytířů tvých spících v Lubínu?

Tvým živým synům hoří láska v hrudi

a čas je změní na voj hrdinů.

Své právo žádej, ukaž světu lící

i prsou rány, sliny, kal a krev,

cos trpěla, vše soudu dějin zjev,

vstaň velká v hoři, silná, žalující!

Ty po volnosti voláš, věc tvá svatá,

tož jak by vzkřik tvůj přeslechnout moh svět

a nechat dále zlovolného kata

z tvé krve žít a bohatnout z tvých běd?

Též tobě věk náš musí vzplanout zoří,

tvé rány zhojit, ruce zbavit pout,

ne, nesmí slávská řeč tvá zaniknout

v tom hltajícím všeněmeckém moři!

Že věky spřáhal vrah tě k svému dílu?

Co z toho? V tom jen radostná je zvěst,

že k životu i právo máš, i sílu,

když celé věky nesklála tě pěst.

Rab jen, kdo rabství trpí, rukou nehna!

Nuž, vstaň! Jdou s tebou bratří vítězní.

Zpěv Zejléřův ti na cestu tvou zní,

a Hórníkův duch zbraním tvojim žehná.