LUZNÁ NOC

Luzná noc; jen stříbrolistí topolové

v svitu jasnobledé luny dýchají.

Ticho vše; jen roztoužení slavíkové

lásky žel i blaho zvučně hlásají.

Po obloze bezoblaké luna pluje,

luna čistá s hvězdic lesklých myriadou,

nivy, háj i potok vábně ozařuje,

prolívá jich spánek tajeplnou vnadou;

každý keř i každou květinečku zlíbá,

až tak ve sny rozkošné je ukolíbá.

Vtom, o viz! Kdo objevil se tamo v dáli?

Kých to postav, kých to nočních duchů ples,

ježto roucha jako ze mhly tkaná halí?

Aj to vílek sbor, ples noční slaví dnes,

v bujné veselí a vroucí slast se noří,

očka jejich šlehajícím ohněm hoří,

rdělé, půvabné jich líce plamen sálají,

kadeře po šíji bílé v vlnách splývají.

Tak se letmo v chorovodu divém točí,

a vždy bujněj září hvězdné jejich oči,

a vždy blíž a blíž se stáčí vílek sbor.

Slavíků tu zmlkne láskopěvný chór,

ze sna probouzí se niva, zdroj i bor

a na divný zjev ten patří s užasnutím.

Královna tu vil, jež pás má démantový,

káže ticho lehkým žezla pokynutím

a pak vece sladce kouzlícími slovy:

„Svolala jsem vás, družice milené,

k době vzácné, k době veleslavené:

kvapte, leťte v šíré světa kraje,

v pozemské mi zapoleťte ráje,

tam, kde rdí se růže nejkrásnější,

tam, kde hoří kvítí nejpestřejší:

vše ty čarovonné květy snášejte,

v jediný je vzácný věnec splítejte.

A pak ponořte se v mořské tůně

a v tom skrytém divokrásném lůně

perly drahé, nejskvostnější hledejte,

s drahokamy do věnce je vsázejte:

jemu, jenž dnes vzácnou slavnost slaví,

k němuž s úctou vroucí hledí lidstva davy,

jenžto s tisícera zarmoucených očí

smutnou strhl roušku slzí bolestných,

jenž, kamkoli noha jeho mile kročí,

blaho kouzlí na lících prv žalostných;

jenž povznáší místa svatá k leposti,

sám jsa zbožný, jiné budí k zbožnosti;

jemu, kterýž umění a vědy chrání,

jemuž Dobrotivost krásně věnčí skráni:

kvapte, víly, leťte! Kvítí, perly sbírejte,

slávy věnec nejkrásnější jemu svíjejte!“