LV. Duše moje, také jednou najdeš klid,

Duše moje, také jednou najdeš klid,

brzy bude to – nač tedy naříkati,

nad tím trápit se, co nemohlo tu být,

a co zrozené, jsem zřela umírati?

Odvahy si dodej – kříž ten musíš vzít,

na ramenou nésti, na hrob svůj si dáti –

čeho ještě hledáš? Líp je zapomnít!

Pozdě je, čas na cestu se přichystati!

Tulák jsi jen pouhý, bez rodiny, domu –

kam jdeš, sama nevíš – a co po tom komu,

zdali trpíš, neb když cestou padneš kdes?

Sama Jsi, má duše, věčně osamělá!

Doufala Jsi – več tu? Od osudu chtěla?

Vzmuž se, duše moje, kříž svůj mlčky nes!