LV. Jde advent dumavě šerý,

Jde advent dumavě šerý,

v něm zalehlé stesky pomalu mládnou,

jak třešňový nad kamny stonek,

v hruď k štědrému večeru pochyby vpadnou:

Ach, bude též vánoční stromek?

Vím, lip to nebývá snítka.

Ni kolébky hybké neměl jsem z lípy;

z křtu nouze a siroba chytly

mne do loktů hranatých, chudoby cípy

mně látaly na režnou kytli.

Kmoch Život březovou metlou

pral kloučka – a chyba rány, co vedle

jen na plano máchla kdy vzduchem! –

ač slabikář jeho chápal jsem hnedle

i okem i vnímavým sluchem.

Kleč svírám dubovou v pěsti

a za pluhem těžce hrudou se vláčím,

jen robotě na cizím lánu,

rád rádlo zpět k večeru únavou páčím,

kde tvrdou skývu mám přánu.

l porub tvrdý, za práci

kam deputát chudý břitnými noži

mně život veň znamená vruby – –

Jen jakou as výsluhu pod stromek vloží

mně k večeři černého kuby?

Toť, vavřín v zahradách našich

tu nedumá v mrazu, na slunné výše

v jih darmo zas obracím zraky.

Má štědrý můj večer – stesk v nitro mi dýše –

a jaký as stromeček, jaký?

Kmen hledám, vyhlížím si Vám

kol samoty mé z těch stromových davů,

co v zámrazech pochmurně stuhly.

Dá borových tříštěk pode mdlou hlavu,

dá prkna mi umrlčí truhly.