LV. Takť člověk ve svém blouznění:

Takť člověk ve svém blouznění:

i přírodu klad’ mezi klaté,

a není v světě bláznovství,

pro něž by nenašel si svaté.

A taký ve svém znuzení:

žeť místo hvězd má nebe světy,

duch volnost místo poroby –

zem, nebe, člověk jsou mu klety.

A nyní už mu zbývá jen,

by ještě boha kletbou srážel,

že stvořiti směl člověka,

jenž v let se k němu opovážel.

Však, pane bože, neměj strach:

našli se lidé božské síly,

že kletbu a smrt hranice

s úsměvem písně podstoupili.