Lví fontán.
Jak z okna hledne hrabě Roderich,
hned sklopí zrak a ztají na rtech smích.
Jak v hradu svého vejde nádvoří,
hned v dumy těžké mysl ponoří.
Hle, tam ve stínu starých kaštanů
jak bělají se trosky fontánu!
Jak stráž nad nimi lev bdí z mramoru
a slouchá vln a listí hovoru.
A tiše hledí v kapek pád a rej,
a v staré hlavě starý spřádá děj.
Měl hrabě paní, v kráse dennici,
ve lásce ženu, v ctnostech světici.
Jak vidět ji a vášní nezaplát?
vždyť král sám chtěl se jejím sluhou zvát!
I poslal v dar jí diamantů skvost,
leč tím v hraběti vznítil žárlivost.
On rozdupal šperk hodný takých vnad
a s ženou ujel v otců starý hrad.
Ó mladá paní! v tomto zátiší
co platný vzdech tvůj? kdo ho uslyší?
Vidím, jak vadne tvojich tváří květ,
ó jaký div! ten dvůr tvůj celý svět!
A hrabě –? Darmo! v srdci nepokoj
vždy nových pochyb nový spřádá roj.
Tvůj krok i vzdech, tvá kadeř ze zlata
jej v nedůvěry láká tenata.
Noc byla tichá – měsíc zlatem plál
a nad fontánem s vlnami si hrál.
Teď v hřívu lva své svity zapouští,
snad probouzí v něm dumy o poušti...
Sen k zemi splýval v hvězdných paprscích,
jen hrabě nespal v bouři pochyb zlých.
Přistoupil k oknu – tichý sad i luh,
ha! u fontánu jaký stín a ruch!
Zda bílý měsíc hraje větvemi
a hází stíny po lvu, po zemi?
Ne, to jest žena! – zná ten bílý šat,
a hrabě dýku vzal a dal se v chvat.
A běží, běží jako šílený
a slyší šept a kroků ozvěny...
Stín tmavý uzří v loubí kaštanu,
teď krok a stojí u lva fontánu.
„Stůj, nevěrnice!“ zahřmí v ženy sluch,
„ať ztrestám tě, než učiní to bůh!“
V tom dýka bleskla – dlouhý vzdech a sten...
a horká krev juž tekla na kámen.
A tušil hrabě, k mrtvole když sed’,
že kamenný lev zvolna hlavu zved’.
Krev dýky o její když stíral vlas,
ha! jak by lev kamennou hřívou třás’!
Či hrou měsíce tak jest zmámený?
ha! oči lva, toť žhavé plameny!
I skočil hrabě tajný v srdci strach
a prchal jako první bratrovrah.
A sotva znaven hlavu kladl v mech,
viz oči lva! – slyš jejích retů vzdech!
A když se vrátil, byl juž celý kmet,
jemuž snem život a pohádkou svět.
Žil v slzách, v postu, celý věk se kál
a na fontán se pohlednouti bál.
Ten posud stojí a lev hlídá jej
a tiše zírá v kapek pád a rej
a v staré hlavě starý spřádá děj!