LVI. Jak směšný, bídně horlivý,

Jak směšný, bídně horlivý,

kdo dni chceš ucpat světlo,

kdo jara proud chceš zadržet,

by v růže nerozkvětlo.

A kdož by řek’, že lidé jsou,

jenž tak se v mrzkost halí,

že místo světa krásného

chtí svět mít zakrsalý!

Ba kdož by řek’, že lidé to,

jenž v pouta svět konejší,

by člověk místo v svobodě

byl na něm nejbídnější!

Však marně sžírá zloby rez,

co věčným bohem seto:

máť svoboda již osení

a bude mít své léto.