LVI. Jen, děvče, přilož na oheň

Jen, děvče, přilož na oheň

a zas si tiše sedni;

vždyť noc už jaksi umdlívá

a není dlouho ke dni.

A věčně předc tam nebude,

vždyť zase se ti vrátí,

a pak ti tvoje čekání

svou rodnou písní splatí.

Ty pláčeš – jdu ho vyhledat!

Chci nahlédnout i k městu,

a stal-li se ti nevěrným,

toť pravých dám ti zvěstů.

Ba není skryt, on zrádce je,

on panskou přijal službu,

však znal tu jeho panskou chuť –

a dávnou jeho tužbu.

I šel jsem kolem návrší

a potají jsem zvídal –

má nyní palác dřevěný,

by krkavce v něm hlídal.

Já hvizdnul, slítli krkavci,

a já jim starou zpíval;

on bál se promluvit

a bojácně jen kýval.

Tu jeden z dravců upustil

věc lesklou jako v zmatku,

já ukryl jsem ji pro tebe –

zde oko na památku!