LVI. Na hrobech lidstva, zvadlá v líci,

By Vítězslav Hálek

Na hrobech lidstva, zvadlá v líci,

smrt potkala se s životem,

dva unavení vandrovníci,

teď oba jdou tak plihotem.

A život zpomínal si v žalu,

co krásných poupat nasil v svět,

snah, myšlenek a ideálů,

až pučel k nebi lidstva květ.

Smrt zpomíná si v tiché slasti,

jak s umíráčkem, zvukem hran,

všem hrála marše do propastí

a na klíč zamkla do svých bran.

Šel život, okem vyčítavým

jí v ledovou pohlednul líc:

„Tam dovedlas to chtíčem dravým –

teď není smrt ni život víc.“

Smrt stojí v hrobů klidné zbroji

a povídá k té obvině:

„Zde vezmi ruku, dej mi svoji,

takť spravedlivo jedině.“