LVÍ SLUJ.

Byl jednou jeden král,

a jaký král!

Žel, bože, však už hnije!

Ne na basu, leč se lvem hrál

a na štít si ho maloval,

a lev ten dosud žije.

Kde při bráně byl val,

houštnatý val,

a sluje tmavá v skále,

tam lva si na stráž vsadit dal,

by hradní brány ostříhal

a hlídal svého krále.

A lev byl u bran pán,

a jaký pán!

Tam přečkal králů řadu,

řev jeho hučel v širý lán,

byl od básníkův opěván,

a nikdo nesměl k hradu.

Byl před ním v kraji děs,

a jaký děs!

když vylít, ze své skály

v pik namířený zevšad les

a chroustal klidně včera, dnes

knížata, kardinály.

Jej utišit byl div,

a jaký div!

Řval stále v sluji temně,

a k němu hleděl, kdo byl živ,

hned vesele, hned kormutliv

z té celé divné země.

A byl zas jiný král,

a jaký král!

krvavý ortel píše,

hlav lidských mandel postínal

a svěže k sluji smetat dal –

lev utiší se spíše.

Byl potom v zemi klid,

a jaký klid!

Lev zalez’ hlouběj’ v houští,

víc ulekán, než byl by syt,

a němý kolem stojí lid,

a most se k hradu spouští.

Lev leckdy hladný byl,

jak hladný byl!

kdy neměl ani myšky,

leč zvyk’ si, ani netušil,

až posléz žrát se naučil

i papírové šišky.

Poutníče, postůj jen,

ó, postůj jen!

to zřídka kdy se slýchá,

hleď s náspu v houští nakloněn:

v tmu tmavou odtud, v bílý den

lev ještě strašně dýchá.