LVI. Trhám žluté mazance,

Trhám žluté mazance,

modré žežhulky a měsíčky bílé,

klidná mi k tomu kynula chvíle;

do vázy chtěl jsem je vložit

a doma s nimi jaro prožít;

jako když tkvěly v prsti,

nesu je sevřené v hrsti.

Děvuška malá jde mi vstříc:

„Vy máte kvítí a já nic!

Proč není jara po rok celý?“ –

„Dívenko, jinak svět velí,

jaro nám ubíhá v skok!“

„A vy máte květu na celý rok!“

a usmálo se milo.

Kéž by to, dítě, pravda bylo!

Chceš-li ty květy, všecky co mám,

rád ti je do zástěrky dám,

nechať ti po dlouhá léta

každá ta kytička zkvétá;

kéž štěstí by u tebe stálo!

A vrh jsem jí květy v klín všecky,

i zjásal se zrak její dětský

a v ní, kol ní i na ní všecko se smálo.