LVI. Vesnický, hle, hřbitov malý,

Vesnický, hle, hřbitov malý,

vražen mezi strmé skály,

jako dlaň;

stojím mezi jeho vraty

a zřím v dálku divně jatý

v luh i stráň.

Za mnou kostelík je nízký,

ale kolem nikde vísky,

kam jde zrak;

hřbitov sám jen s kaplí pouze

ční tu v horských svahů strouze

do oblak.

Večer padá – vše se kalí.

Poslyš, cinká zvonek z dálí,

zniká zas;

ta ves, Bůh ví, kde se skrývá,

v zlomcích jen, jak trhán, zpívá

zvonku hlas.

Ta ves někde v prohlubině

tulí se, spí pohostině

v stínech skal;

rty však otázkou se chvějí:

Proč jen stavěn hřbitov její

v takou dál?

Proč v tu samotu, skal svahy

vražen bez stromů a nahý

v takou výš?

Snad by živí na smrt nevzpomněli,

či snad, aby mrtví měli

k nebi blíž?