LVII. A JÁ VÁM ZNOVU PRAVÍM

A já vám znovu pravím, bankrot, bankrot –

toť slovo poslední, jímž uzavřete

svých dějin výčet. Bankrot vašich hesel,

jež hlásí náboženství, humanitu,

kulturu, vlastenectví – a jichž duší

jest ve všem lež. A křičet, bít vám pěstí

na plné tabule, kde hodujete

při chodech jídel, vínech, cigaretách –

je dneska marno, jak vždy marno bylo.

S otrlým klidem necháváte letat

kol uší svých ty věštby Kassandřiny

a leda chvilkou za odpověď dáte

nucený úsměv syté lhostejnosti.

Co dělat tedy? Před zrak nevidomých

dál stavět světla? Hluchým uším kázat

o soudu dějin, o Nemesi přísné,

o zodpovědnosti, jež má vám svírat

dech, srdce tep i každý záchvěv duše,

i nad sebou i příštím vašich dětí?

Je všecko marno. Básníci a věštci

jsou pro vás zbytečni. – Vždyť vám dnes stačí

ti vaši žurnáloví prorokové,

ti neomylní, kteří hlásí duben,

když duben je tu, kteří potopu vám

oznámí přesně, když se budou valit

do vašich hodů vlny dveřmi, okny.

Smích otrávený, vtipy plné žluče,

toť jediné, co básníku dnes zbývá.

A tak se smějme, šijme tedy vtipy

do vašich uší. A vy blahosklonně

mi přitakáte: tohle povedlo se –

když míníte, že druha-spolužráče

jsem dobře zásah. Bída, bída, bída. – –

Být nečten – dobrá, básníků los častý.

Být čten a nerozuměn – bída bídy.