LVII. Do tvé knížky abych kvítek vkladl? –

Do tvé knížky abych kvítek vkladl? –

Tu jej máš; jen hleď, by neuvadl!

A mu nebem bylo požehnáno,

Časem slunka mu a rosy přáno. – –

Aj nevěrko, ty se hodláš ptáti,

Co má nebe, slunko, rosa dáti

Kvítku, urvanému od kořínků? –

Nuže, tvoji sladkou rozpomínku;

Vždyť pak víš, že ty’s to nebe moje,

A tvé oko – slunce, rosa – slzy tvoje.