LVII Když musíme se rozloučit –

Když musíme se rozloučit –

tu drahou ruku svou mi dej,

mé snivé duši mír a klid,

a také šťastnou cestu přej.

Ten zlatý paprsk, jenž tam svit’,

jen zářil hrobní na trofej –

jak bez Tebe mám dále žít,

se svého srdce jednou ptej!

A pohlédni mi do zraků:

v jich modru jako v zázraku

dvě skvoucí hvězdy zhlédneš tmou.

Dvě žhavá světla nad mrakem

jak maják svítí oblakem –

mé srdce, a pak lásku mou.