LVII. Ó měsíci, jenž mlčenliv

Ó měsíci, jenž mlčenliv

se díváš v spící smaragd niv,

tkáš stříbro v šero, do stínu,

v žeh zčeříš vodní hlubinu,

zda necítíš jho únavy

tou dálkou v azur mlhavý

jda sám a sám? –

Jak, měsíci, se tobě podobám!

Já rovněž zrak pln pohody

do tajů nořím přírody,

ze stínu lákám mnohý zjev

v lupení modřínů a rév,

před sebou rovněž dálku zřím,

jež unavuje tajemstvím.

Jdu sám a sám,

jak, měsíci, se tobě podobám!

Dnes plný desky zlata kruh,

mátožný zítra v mlze druh,

dnes tříští záře bohatý,

srp tenký pak a rohatý,

teď mraky štván, že v změti jich

zrak v tom tě ztrácí, co tě stih’,

vždy sám a sám. –

Jak, měsíci, se tobě podobám!

Já rovněž hříčka přeludů,

míč lehký v dlani osudu,

dnes jásající, zítra něm,

jak nebesa ty, měřím zem,

hruď, moře tmy, pak moře hvězd;

snad tato změna život jest?

Však v změně sám,

jak, měsíci, se tobě podobám!

V tvůj patře běh a spěch a let,

vím, zhaslý, že jsi mrtvý svět,

v noc prázdna civíš příšernou,

i s mužem svojím s lucernou,

i s Kainem s roští otepí

i s harfou, v níž král sveřepý

bil v hoři sám –

Jak, měsíci, se tobě podobám!

Jsem rovněž mrtvý jako ty,

pln děsu, prázdna, tesknoty

a darmo srdce tvého taj

chci balit v symboly a báj;

cos jiného vždy cizí zrak

tam najde si – jsmeť oba vrak

a každý sám. –

Jak, měsíci, se tobě podobám!

Ty vypůjčeným světlem pláš,

tvůj svit jsou nitky na rubáš,

do jehož řas se uložíš,

kde moří východních je říš,

za krátký čas bys povstal zas,

zřel v žití skon i hodokvas,

tak sám a sám. –

Jak, měsíci, se tobě podobám!

Já rovněž z cizích světů mám

ten malý záblesk, kterým plám,

jímž světloškou jak ve dlani

zřím na porod i zmírání;

bych v jiném tvaru zaplát moh’

nad kolébky i mrtvol stoh

a vždy též sám. –

Jak, měsíci, se tobě podobám!

A přece v dlaň svou tiskna skráň

dím, dojat, měsíci ó plaň!

Sám zkusil jsem, tvůj chladný lesk

co těchy snést můž’ v lidský stesk,

jak poesií obetkat

můž’ srdce, jež chce milovat,

nechť třeba sám –

Kéž tobě v tom se vždycky podobám!