LVII. Ukovej mi, baťko,

Ukovej mi, baťko,

takové ostruhy,

jaké nemá míti

po mně v světě druhý.

Zítra bude tanec

kolem dubu v lese;

pak cigánské děvče

maďar mi odnese.

Kovej, by při svadbě,

kdybych musel plakat,

mohly ostruhy ty

vzdechy mé přecvakat!

Ukovej mi, baťko,

takové ostruhy,

jaké nemá míti

po mně v světě druhý.

Ukovej, baťuško,

koňovi třemenu,

uvidět chci mladou

maďarovu ženu.

K Dunaji pojechám

po pustě a pláni,

abych viděl jejich

mladé milování.

Ukovej to rychle –

slunce již se níží –

kovej třemen lehký,

smutek dost přitíží.

Ukovej, baťuško,

koňovi třemenu,

uvidět chci mladou

maďarovu ženu.

Ukovej, baťuško,

z ocele šavličku,

chci jí lehce srubnout

maďarskou hlavičku. –

Byl jsem u Dunaje,

dvorci blíž se kradu –

slyš on ženu vyhnal

a vzal jinou z hradu.

Vyhnal ji, cigánku!

Do vody skočila,

aby snad ty vlny

plakat naučila.

Ukovej, baťuško,

z ocele šavličku,

chci jí lehce srubnout

maďarskou hlavičku! –