LVIII. BALADA Z ČASŮ NEDÁVNO MINULÝCH

Jedem, jedem na saních,

v šíř a dál je mráz a sníh.

Šeré ráno. Metelice

bije v oči, šlehá v líce.

Nebe kalno, beze hvězd,

obzor zatažený jest.

Patron saní požádal,

bych se na cestu s ním dal,

cesta prý je důležita,

spoustu nebezpečí skýtá,

ale mám prý přec jen jet,

jako za minulých let.

Jedem. Držím oprať svou.

Projeli jsme těžkou tmou.

Jedem k slunci. Tušíme je,

ač je metelice kreje

toužícímu pohledu –

odvahu jen! Ku předu!

V hukot větru z povzdálí

hlasové se ozvaly

je to vzteklý ryk a vytí

tmavé stíny k nám se řítí:

s pravá leva zde i tam –

všichni k saním, všichni k nám.

Vlci – to je na snadě,

jako vždycky v baladě.

Už se smečka s námi žene,

vidím oči zkrvavené,

vyjí, kňučí, štěkají,

žluté chrupy cvakají.

To je pěkné! Proklatě!

Ale držím opratě,

vím, že patron saní bičem

umí vládnout nad jich chtíčem,

a že slovo pohnuté

stačí vůdcům smečky té.

Patron saní – divný brach!

Nevím – má snad jaksi strach?

Ústa se mu chvějí, mlčí,

kuráž roste tlupě vlčí,

už nám cení zuby vstříc,

už nám svítí zlobou v líc!

U všech čertů! Proklatě!

Hodím mu ty opratě:

Prokáži ti slední službu –

bestiím pak splním tužbu!

Skok ze saní v bílou zem:

Tak, bestie, tady jsem!

Strašný štěkot rázem zmlk.

Bozi – ani jeden vlk!

Čokli, špici, voříškové,

sultáni a hektorové

začli se mi lichotit:

Mistře, račte s námi výt!

– – Vidím, čtenář rozkládá:

Tohle není balada!

Není. Končím už to pění,

ne, baladou tohle není,

to je více, duše má:

pravda smutně pitomá.