LVIII. Byl večer rozchodu; a my jsme

Byl večer rozchodu; a my jsme

V zahrádce dél prodlívali,

An hvězdičky se s modré dálky

Na nás milo usmívaly.

Tak plná srdce – a přede tiše

Sme dleli chvíli za mnohou,

An zraky tvé se bloudit zdály

Tou krásnou nebes oblohou.

I děla’s ke mně, zda-bych nechtěl

Tvou znáti milou hvězdičku?

A již, abych ji snáze viděl,

K ní zpřímila jsi ručičku.

„Tam zrovna štíhlým nad topolem,

Co vypíná se proti nám!“ –

A pak jsi tázati se jala,

Zda jakou já tož hvězdu mám?

Ne jednu, dím, ba krásný párek,

Tak dlouho, co tě dívko znám;

Leč tak daleko, tak vysoko,

Já hvězdy svoje nehledám.

Při tom jsem s nevýslovným citem

V milostná tvoje očka zřel;

A že’s mně dobře rozuměla,

Tvé ruky tisk mi pověděl.