LVIII. Po Tvé stopě šla jsem – vytlačena byla

Po Tvé stopě šla jsem – vytlačena byla

v písku vlhkém. Večer byl a po dešti,

zřela jsem ji dobře – a má duše mnila,

že Tě potkám tady, na tom rozcestí.

Ale stopa Tvoje zpět se zatočila –

srdce v prsou ztichlo náhlou bolestí –

zřela jsem Tvou šlépěj – travou zabočila,

kam? Lze těžko říci, kde Tě nalézti!

Smutná šla jsem opět onou cestou domů,

vítr kvílel, hýbal korunami stromů –

vlny vzdouvaly se – plachtou lodní třás’...

Kráčela jsem dále jak v snu – zamyšlení,

slunce haslo – světlo bolelo mne denní...

soumrak svěsil křídla – v duši mé zhas’ jas.