LVIII. V tichém údolí, jež obrubuje

V tichém údolí, jež obrubuje

Kol a kolem hustá lesina,

Leží víska, a v ní Kresina

Nad pokojným lidem vladykuje.

Klidný život jeho oslazuje

Jedna z dcer, slast jeho jediná;

Její krásu celá dědina

Jako nebešťanky obdivuje.

Božena to! krásná jako bůže,

Chlouba matky, otce útěcha;

Líce její – lilie a růže!

V čarokrásném těle jejím vládne

Duše krásná též, jenž nenechá

Bez rozpalu lásky srdce žádné.