LVIII. Zas do vyhnanství věčného den kráčí

Zas do vyhnanství věčného den kráčí

a mému srdci teskno je až k pláči,

ty tam jsou všecky duhové už krásy,

jen krev zřím kol, kdo zabil den ten asi?

Teď přijde noc, sen věčného to spánku

a do každého vnikne srdce stánku,

leč v duších vyvolených nerozhárá

sny navždy ztraceného mládí jara.