Lvu N. Tolstému.

Tak mníš, že nyní v žití vírném toku

jsi našel pevný bod. A voláš v svět

s tou zmrtvující resignací v oku:

Pryč se skepsí – a k slovům Krista zpět!

Jak, nazpět, nazpět? Tolik hrozných roků

je žito marně?... Devatenáct set!...

A přes ně zpět a líbat ránu v boku

s tou věrou dětství? Tam, v tom moři běd

lze najít ostrov, kde je klid a štěstí?

V té přísné askesi a odříkání?

V zapření sebe, v truchlém umírání?

Když spasí víra – proč už nepřenésti

přes kříž i krev dál odvážlivou nohu

až v slunný Olymp usmívavých bohů?